(Geše Rabten, Otterloh 1980)
V čem spočívá konání příprav, jež se nám do budoucna vyplatí? Budoucím těžkostem se můžeme vyhnout jedině tím, že každý z nás, sám za sebe, naváže vztah s dharmou a bude dharmu doopravdy cvičit, uvádět ji do života; žádná jiná metoda než dharma nám takovýto prospěch nedokáže zajistit. Když to dobře promyslíme, pochopíme, že je to pravda: není pochyb o tom, že v dnešní době dochází k ohromnému nárůstu lidských vědomostí, zejména vědecké poznání dosahuje takových nebývalých výšin, že máte dojem, že lidé tohoto světa dokážou uskutečnit skoro všechno, co si usmyslí; ve všech nesčetných oborech vědění – těch, jež nesouvisejí s dharmou – však přesto nenacházíme vůbec nic, o čem by bylo možné s jistotou prohlásit, že je to metoda, jež umožňuje vyloučit budoucí utrpení a zajistit budoucí štěstí. Jedině dharma nám může pomoci eliminovat naše vlastní budoucí utrpení a přinést nám do budoucna štěstí, proto vlastně není zbytí: necvičit dharmu ani nepřichází v úvahu.
Není třeba nikoho dobrovolně či nedobrovolně obracet na víru, nemá žádný smysl cvičení dharmy lidem vnucovat. K osvojování dharmy by člověka měla dovést vlastní, osobní úvaha: „V budoucnosti mě čeká putování, ať se mi to líbí nebo ne; nechci trpět, netoužím po těžkostech, a protože se mi utrpení ani trochu nezamlouvá, musím ho odvrátit a vyhnout se mu; eliminaci utrpení umožňuje pouze jedna jediná metoda – dharma; jasně tedy vidím, že musím cvičit dharmu, jinak se odporného utrpení nezbavím.“ Každý sám za sebe musí přemýšlet, sám se musí zajímat, sám musí pracovat, sám musí chtít – nátlak a poroučení tady nejsou k ničemu.
Tu a tam se najde člověk, který důležitost cvičení dharmy chápe, spoustě lidí však pravý význam dharmy naprosto uniká: mnozí si pod dharmou či náboženstvím představují tradice a obyčeje různých společenství a národů, pro některé jsou to sbírky knih, jiní jsou přesvědčeni, že tzv. „cvičení dharmy“ je jenom životní styl parazitů, kterým se nechce pracovat atd. – o nejrůznější pomýlené názory rozhodně není nouze.
Čím je ale dharma ve skutečnosti? Každého z nás obtěžují všelijaká trápení, všichni jsme nuceni zakoušet tělesné a duševní útrapy; platí to pro naši osobu i pro ostatní. V tomto současném životě jsme zraňováni utrpením a do budoucna tomu bude nejinak. Tyto strasti nevznikají nahodile, bez příčin a podmínek: každá bolest má své specifické příčiny. Dharma je osobní vědění, je to znalost metod umožňujících odstranění prapříčin vlastního utrpení a díky tomu eliminaci utrpení samotného, dovednost, již vžívatel dharmy kultivuje ve své vlastní mysli.
Na jedné straně bychom měli myslet na budoucnost a připravovat se na ni odpovídajícím cvičením dharmy, zároveň se potřebujeme postarat o své živobytí teď, v čase, který nám zbývá do smrti; musíme pracovat, rozumět světu a vypořádávat se současnou situací; je zapotřebí dělat oboje. Představte si někoho, kdo má v plánu strávit tři měsíce na jednom místě a po uplynutí této doby se odstěhovat do jiné země; pobyt i následující cestu si přitom musí hradit sám. Takový člověk by se měl zabývat dvojí přípravou: jednak si musí zařídit vše, co bude potřebovat ke svému tříměsíčnímu pobytu, zároveň musí shánět prostředky a chystat se na blížící se cestu do ciziny; do těch i oněch příprav by se také měl pustit hned.
Nezajímat se o dharmu, nepřemýšlet o dharmě, nechat plavat budoucnost a všechnu pozornost věnovat výhradně záležitostem tohoto života, to se nevyplácí: jednoho dne se totiž ta opomíjená budoucnost náhle stane současností, a tehdy se v mysli člověka, jemuž celý život utekl pod rukama v omámené fascinaci tímto jediným životem, projeví strašlivé těžkosti.
Někdy ovšem ten či onen poněkud splašeně dospěje k rozhodnutí: „Musím myslet na budoucnost! Budu se zabývat jenom dharmou a nic jiného mě absolutně nezajímá,“ a pak takový unáhlenec hnedle všechno odvrhne, student nechá školy, pracovník odejde z práce – ani toto není zrovna nejpromyšlenější přístup: hrozí totiž, že nakonec nebude vědět, kam se v tomto životě vrtnout, protože životu nerozumí a k ničemu se nehodí.