(Několik odstavců z ústního učení dharmy ctihodného Gonsar Rinpočeho, předneseného v srpnu 2024 v Liberci.)

V minulosti se v různých světech objevily spousty Buddhů a mnoho Buddhů se objeví také v budoucnosti, ale skutečnost, že my sami máme nyní možnost naslouchat dharmě, zabývat se dharmou, usilovat o porozumění dharmě a díky tomuto porozumění opravdu ve svých myslích dosahovat sdílených i mimořádných prospěšných výsledků a uskutečnění – to je všechno možné jen díky tomu, že se na tomto našem světě objevil Buddha Šákjamuni, který je znám jako čtvrtý Buddha této epochy; jen zásluhou jeho příchodu na svět a jeho učení máme nyní všechny tyto skvělé příležitosti. Obecně platí, že projevy Buddhů nemají žádná omezení, jejich emanací je nesčetné množství; když však vezmeme v úvahu určitou konkrétní epochu, jakou je například šťastná kalpa, ve které se nyní nacházíme, pak v této kalpě, v tomto eonu, se objeví tisíc zvláštních emanací Budhhů, a Buddha Šákjamuni je čtvrtým Buddhou z této tisícovky.

Máme-li trochu lépe porozumět záležitostem, jako jsou eóny a podobně, je zapotřebí, abychom nejprve poněkud rozšířili svůj náhled; na světě není žádný jiný systém, který by vysvětloval vesmír nebo vesmíry, nekonečnost vesmírných systémů, nekonečnost myslimějí a podobné věci do takové hloubky a který by šel tak daleko, jako jde Buddhovo učení a Buddhova vysvětlení. Toto tvrzení není pouze nějaký předsudek, zapříčiněný tím, že se považuji za následovníka Buddhy, a proto budu samozřejmě tvrdit, že jeho učení jsou nejlepší atd. Vůbec ne. Já jsem se opravdu snažil nezaujatě zkoumat všechno, co je dostupné, všechny možné náboženské systémy, všechny možné filosofie, a mohu s naprostou jistotou říci, že žádný systém nevysvětluje věci do takové hloubky a tak obsáhle, jako je vysvětluje Buddhovo učení.

Všechny ostatní systémy jsou vždy dílčí; mnohé systémy, mnohé filosofie a náboženství se typicky snaží nějakým způsobem vysvětlit vznik Země, vznik vesmíru a podobné věci, ale je to vždycky velice omezené, ten vhled nebo ten výsek, kterým se zabývají, je značně omezený, zejména ve srovnání s tím, co vysvětluje Buddha. Důležité je také vědět, že Buddhova vysvětlení jsou navýsost vědecká, a současní vědci jsou v procesu poznávání, že tomu tak je. Jejich metody jsou samozřejmě jiné, Buddha neučil tak, jak jsou dnešní vědci zvyklí, Buddha neučil poznávání věcí s pomocí nějakých přístrojů atd., nicméně vědci pomalu přicházejí na to – jak se díky technologiím zlepšují jejich možnosti –, že čím lepší a čím přesnější je jejich poznání, tím více se blíží k tomu, co učil Buddha. Jejich poznatky, poznatky moderní vědy, se stávají potvrzením a důkazem dokládajícím správnost Buddhových vysvětlení.

Po celém světě se znovu a znovu objevovali velice inteligentní lidé, lidé moudří, různí mudrcové a mudrlanti, vynořovali se na Západě i na Východě, úplně všude, ve všech částech světa, a tito lidé se snaží vysvětlovat všechno možné. Oni se musejí snažit vysvětlit úplně všechno, neboť od mudrce se to očekává: kdyby neobjasňovali všechno, co existuje, ostatní by je za mudrce nepovažovali. Je jistě pravda, že mnozí tito moudří lidé dali světu plno vzácných, užitečných a dobrých rad, zejména takových, které se týkají lidského života, ale jakmile se vrhnou do něčeho většího, když se odhodlají vysvětlovat třeba počátek světa, trvání světa a konec světa, což jsou věci, které fascinují obyčejné bytosti – v těchto záležitostech se nezřídka ocitají na hodně tenkém ledě a jejich vysvětlení jsou často naprosto neobhajitelná; zejména když se do nich pustí metody exaktní vědecké analýzy, jejich úžasná vysvětlení vzniku světa atd. se často ukáží být pouhými fantastickými báchorkami.

Je velký rozdíl mezi vědeckým přístupem a přístupem, který se zakládá na víře (tak, jak jí běžně ve světě rozumíme). Existují různé víry, různé systémy věr, a u nich jde o to, že člověk na základě nějaké autority prostě přijímá něco jako danou věc: je to tak, musí to tak být, a proto to přijímám jako skutečnost; vědecký přístup je zcela jiný, tam vůbec nejde o přijetí nějakých axiomů, ale mělo by jít, při pořádném vědeckém výzkumu, o snahu o zjištění pravdy, snahu o to, aby člověk odhalil, jak se věci mají, aniž by předem nutně něčemu věřil, snaží se zkoumat a používat exaktní metody k tomu, aby se dobral pravdy, aby se dobral toho, jak se věci mají ve skutečnosti. Mezi dobrým vědeckým přístupem a přístupem náboženským nebo založeným na víře je diametrální rozdíl. Proto mnohé víry, systémy různých věr, vysvětlení, která se zakládají pouze na víře, velmi často nemohou snést přesnou analýzu, protože ta odhalí, že to, co tvrdí, prostě nemůže být; precizní a dobře provedené zkoumání takovou víru nakonec zákonitě musí rozbít, protože se nezakládá na skutečnosti.

Vědecký přístup spočívá v tom, že vědec nakonec považuje za spolehlivé jen to, co je přímo vnímatelné, nebo, použijeme-li dharmového výrazu, jen to, co vnímá mysl, která se nazývá pratjakša neboli vůčihled, což je bezprostřední, přímé vnímání a vidění či zakoušení objektu. Dobrý vědec se nespokojí s pouhou domněnkou, že něco je tak a tak, aniž by to bylo přímo vnímatelné a ověřitelné.

Domněnky či domysly obecně hrají v našich životech velmi důležitou úlohu: pro většinu našich rozhodnutí, většinu závěrů, ke kterým dospíváme, většinu zásad, kterými se řídíme, nemáme žádnou pevnější oporu než domněnky; jen si domýšlíme, že je něco tak a tak, a takovýto domysl nám stačí; stavíme na svých domněnkách, jako by to byly nějaké naprosto jisté a nevývratné pravdy.

Věda by se však neměla spokojit s takovými domysly a domněnkami, se závěry bez důkazů, s věcmi neověřenými přímým vnímáním; co nakonec považuje za opravdový důkaz, je to, co je možné bezprostředně vnímat a zakoušet.

Buddhovo učení je v tomto ohledu naprosto stejné. I podle Buddhy se člověk – nakonec – opravdu může spolehnout jen na pratjakša, vůčihled, přímé, vůčihledné vnímání skutečnosti. Dokud se nedopracujeme k tomuto způsobu nahlížení a vnímání, nemůžeme být spokojeni; do té doby stále ještě máme kus cesty před sebou.

Avšak jsoucen je nekonečně mnoho, zejména na naší úrovni či z našeho úhlu pohledu jsou fenomény opravdu bez konce, a my jsme schopni přímo vnímat jen malý výsek existence. Naše pratjakša, naše vůčihledy, jsou schopny poznávat jen mizivou, nepatrnou částečku existence, naše přímé vnímání je velice omezené. Tyto fenomény, tj. přímo vnímatelná, smyslově postřehnutelná, vůčihledně poznatelná jsoucna se nazývají očividnosti (zjevnosti, vůčihlednosti, patrnosti, zřejmosti; v sanskrtu abhimukhí či pratyakša, tibetsky ngöngjur མངོན་གྱུར་) Jsou to jsoucna zjevná a nevyžadující žádná složitá odůvodnění ani žádnou mimořádnou schopnost mysli, člověk je prostě může vidět, cítit, chutnat atd. Existuje spektrum jsoucen, které i my můžeme vnímat tímto způsobem.

Všechny bytosti samozřejmě nevnímají všechno stejně: naše lidská mysl patří k nejlepším druhům psýchy, a proto je schopna vnímat větší výsek skutečnosti než některá zvířata. To však nic nemění na tom, že její možnosti jsou značně omezené: normální lidská mysl je schopná přímo a vůčihledně vnímat jen značně limitovaný a chudý díl jsoucna.

Pro moderní vědu existuje jen to, co dokáže – přímo a bezprostředně – vnímat naše mysl, a protože tato naše mysl není v tomto ohledu příliš mocná a takovým způsobem je – prozatím – schopna vnímat jen nepatrný zlomek existence, stává se i věda značně omezenou. Vědci – nebo alespoň dobří vědci – jsou si vědomi neukončenosti procesu poznávání, a z toho důvodu existenci věcí, které v této chvíli neznají, a priori nevylučují. Věda toho ví dost, i věci, které normálně přesahují možnosti lidského vnímámí, se stávají viditelnými díky vyspělým technologiím – zbývá však ohromná spousta skutečností, o kterých zatím věda neví vůbec nic.

S rozvojem přístrojů se sféra vnímatelného rozšiřuje a díky tomu víme stále víc, což má také za následek, že se vědecká vysvětlení neustále mění.

Kolikrát už se jenom proměnil třeba názor na počet existujících vesmírných systémů! Galaxie mají sklon se množit: před čtyřiceti, padesáti lety byl znám jistý počet galaxií, nyní je jich ovšem mnohem, mnohem víc. Je to přirozené, protože vesmír je koneckonců bez konce, a vědci se mermomocí snaží vymezit neomezené a udělat z nekonečného konečné. Je to však v pořádku, je to dobrý, skutečně vědecký přístup, díky němuž budou vědci objevovat další a další skutečnosti donekonečna.

Vědci se vesměs těší velké vážnosti, a cítí tak potřebu vyjadřovat se také k obecným záležitostem, například k počátku světa; tady jsou ovšem náhledy některých vědců velice legrační. Ve skutečnosti nejsou schopni najít žádnou opravdu dobrou odpověď, proto na to jdou od lesa a vytasí se s tvrzením, že na počátku všeho byl velký třesk. Nebylo nic, a bum – najednou tu byl vesmír. Je to vůbec nejsnadnější možné vysvětlení, konec diskuse. Fikaná odpověď, ovšem vědecká není ani v nejmenším. Popravdě řečeno, je to ta nejnevědečtější ze všech odpovědí. Přesto takto vědci mluví, protože cítí povinnost něco říct; mají pocit, že musí nabídnout odpověď, musejí dělat, že ví. Jsou přece významní vědci, všichni na ně spoléhají a všichni se řídí jejich úsudkem. A tak tedy vykládají, že vesmír začal velkým třeskem. Vypadá to totiž o něco lépe, než tvrzení těch, kteří toho hodně namluví o všelijakých Stvořitelích. Zní to a tváří se to vědečtěji.

„Velký třesk“ je slovní spojení, které skoro jako by vypadlo z nějakého dětského komiksu; výraz z obrázkového seriálu pro děti, přijatý a používaný největšími vědci. Ono je ale popravdě řečeno celkem jedno, jak co nazvete; podobná označení fungují, protože nakonec stejně všechno existuje pouze jako jméno. Jména nemusejí nutně být vždycky smysluplná a vysvětlující: ve většině případů jsou nahodilá, a i docela arbitrární pojmenování, když se dobře ujme, bude fungovat. A protože spojení „velký třesk“ bylo obecně přijato, není to vůbec žádný problém, svou funkci plní výtečně: všichni dnes bez mrknutí oka mluví o tom, že historie vesmíru – a náš vlastní příběh – začal velkým třeskem. Silně to bouchlo, a svět byl na světě.

Velký třesk nám všem poněkud ubírá na svatosti: pokud totiž přijmeme za své některé jiné názory, které nás vedou k přesvědčení, že jsme všichni byli stvořeni jakousi mimořádně svatou bytostí a jsme vlastně děti, vnoučata nebo pravnoučata nejsvětějšího Otce nebo někoho podobného, stáváme se tím i my něčím posvátným a zvláštním. Tato svatost s velkým třeskem mizí, ale jinak je to prašť jak uhoď.

Jsou samozřejmě lidé, kteří trvají na teorii o Stvořiteli a myslí si, že stvořený svět je úžasný a překrásný; vidí všemožné hezké věci na světě, hory, řeky, stromy, lesy, poslouchají zpívající ptáčky, a pociťují velikou vděčnost, že pro ně byl stvořen takový nádherný svět; když takovým lidem řeknete, že to není tak, jak si představují, že se věci mají jinak, budou si myslet, že vedete rouhavé a pohrdavé řeči, že to vidíte příliš černě, a přijde jim to hrozně smutné, jako by se tím vytrácela posvátnost veškerenstva. Je třeba si ale uvědomit, že pohled takových lidí je velice jednostranný: snad by se dalo říci, že z jednoho úhlu pohledu na světě opravdu je mnoho hezkého a barevného a krásného, ale když se na tentýž svět podíváme z jiné strany, uvidíme, že je také přeplněn utrpením. Sami lidé zakoušejí extrémní, neuvěřitelná, naprosto nesnesitelná utrpení; mnohá si působí navzájem, jinými ranami je štědře poděluje příroda atd. V říši zvířat je to stejné, a nadto existují ještě další bytosti, jež jsou nepřetržitě nuceny zakoušet děsivá utrpení, bez jediného okamžiku úlevy. Pročpak asi Tvůrce, který je tak mocný a schopný, vyrobil tuto část bytí? Jestliže je toto všechno dílem všemocného Stvořitele, proč musel vytvořit tato strašlivá, nekonečná utrpení? Vždyť přece mohl udělat svět i bez nich, nebo ne? Je vševědoucí, všemocný, zná věci minulé, současné i budoucí, je svrchovaně slitovný, proč si tedy nedal více záležet a nestvořil něco lepšího? Vždyť je to celé postavené na hlavu.

Lidé se sklonem k sentimentalitě ale chtějí všechno vidět z hezké stránky; povrchní krása někdy odvádí naši pozornost a způsobuje, že ztrácíme kontakt s realitou. Svět ve skutečnosti vůbec není tak vábný, jakým se zdá být: reálný, přímo vnímatelný svět je sám o sobě jasným důkazem, že nemohl být stvořen všemohoucím Stvořitelem. Dokonalý Tvůrce nemůže být autorem tak žalostně zpackaného díla.

*****

Gonsar Ce Trülku, 29.8.2024, Liberec