(1. část mého rozpracovaného překladu slavného Lamrimu Kjabdže Phabonky. Je to ve stavu zrodu, není to finální verze. S myšlenkou, že by se mohl najít člověk nebo dva, kterým by to mohlo přinést nějaký malý užitek, jsem se rozhodl rozpracovaný text tady na mých dobře utajených stránkách po kouskách publikovat.)
Esence nektaru, instrukce obsahující tresť všech Znamenitých Promluv, písemné zaznamenání zkušeného vedení stupni cesty k Vytříbené Svrchovanosti, kvintesence ducha nesrovnatelného krále dharmy, hluboká, celistvá a bezchybná upadéša, jež úplné vymanění vkládá do tvých dlaní.
Guru Sumati Muníndro Vadžradharo,
tanci, jenž v jediné mandale tří tajemství beze zbytku zavíráš
veškerá uskupení nespočetných útočišť,
sešli, prosím, těmto jdoucím
veliký déšť desíti milionů ctností a dobra.
Klaním se ochraniteli, zdroji oceánu blaženství a dobroty,
jehož blahodárné působení je netknuté špínou osmi dharem,
který nejvyšší jánou lásky a soucitu zrušil krajnost míru
a bez lpění na štěstí jestosti drží Vítězovo Okázání tří výcviků.
Slova jeho svatých úst,
ty léky vykořeňující stovky nemocí,
jezera řeči skýtající klenoty vnitřních kvalit,
se do nádobky mé dětinské mysli nevměstnají;
hrozím se však, že se ztratí v hlubinách zapomnění,
proto se je vynasnažím zčásti zde zachytit.
Cožpak bych mohl být schopen svěřit písmu všechnu různotvárnost velkolepých, podivuhodných vysvětlení, jež byla zkušeným vedením kombinujícím přímočaré vedení stupni cesty k Vytříbené Svrchovanosti Džampel šellung – Maňdžušrího ústní učení, obě jeho linie, obsáhlejší střední tradici a zhuštěnou jižní tradici, přímočaré vedení Ňurlam – Rychlou cestu, a u Velké Bytosti, v části pojednávající o zestejnění sebe a ostatních a výměně sebe za druhé, také Lodžong tön dünma – Tříbení ducha v sedmi bodech, která slovutný, svatý Guru, jehož jméno vyřknu pouze, je-li pro to dobrý důvod, nejpřednější, bezúhonný Čampa Tendzin Trinle Gjaco – jenž ve své nesrovnatelné dobrotivosti přiměl mě a všechny ostatní ubohé jdoucí, kteří si nezasloužili být přímo zkroceni nespočetnými, nepředstavitelnými buddhy, již přišli v dobách minulých, ani oním Ochranitelem, který se uprostřed tisíce nejvyšších voditelů této dobré kalpy vypíná jako bílý lotos, ke zrození čistě bílé mysli, jež se zpočátku sice jenom mihla na nejkratší okamžik, avšak i tento první zákmit ctnosti v našem nitru byl výsledkem jeho blahodárného působení, postavil nás na dobrý základ a ukázal nám úplnou a bezchybnou cestu, čímž nás proměnil do té míry, že jsme nakonec byli schopni soběstačně postupovat k Zemi vědoucnosti veškerých aspektů, zkrátka znovu a znovu nás odtahoval od bezhraničných chyb a vad a zahrnoval nás hojnou žní znamenitých věcí bez hranic –, na mezihoří Čusang Ritrö, na tom požehnaném místě prostém všeho shonu a všeho ruchu, ve svátečním čase, který začal o novoluní sedmého měsíce roku železa a ptáka a trval dvacet čtyři dní, během nichž se i zdivočelí, těžko zkrotitelní a primitivní zrozenci jako já mohli zúčastnit slavnosti výkladu Nejvyššího vozu, předal více než sedmi stům shromážděných posluchačů, kteří, podobni žíznivcům prahnoucím po vodě, přišli ze tří velikých trůnních sídel a z oblastí Ü, Cang a z Dokhamu, jen aby mohli okusit nektaru jeho svatých slov, mezi nimi třicet lamů-trülků, kteří neváhali podstoupit nesmírné strázně daleké pouti, a množství pitakadharů; každé téma, každý jednotlivý bod vyložil s pomocí osvětlujících příkladů, důkazné logiky, podivuhodných vyprávění a spolehlivých citátů z Písem, a ještě ho ozdobil podnětnými radami posloupnosti karnatantry, pročež byly jeho výklady srozumitelné začátečníkům a dobře seděly těm nejbystřejším, středně chápavým i zpozdilejším studentům; sám měl bezprostřední zkušenost se vším, čemu vyučoval, a díky tomu uměl v myslích posluchačů snadno vyvolávat hluboké pohnutí a jeho slova na ně měla blahodárný vliv; někdy nás rozesmál a svěžest veselí rozehnala mlhu ospalosti, která občas nepozorovaně klesala do našich myslí, nebo nás rozesmutnil, že nám mimovolně kanuly slzy po tvářích, jindy otřásl naší duší, až to bylo k nesnesení, a vyvolal v ní takový strach a rozčarování, že si člověk bezděky musel pomyslit: pročpak hned v tomto okamžiku nedám výhost životu a neoddám se jen a pouze vžívání? Byla by však věčná škoda, kdyby klíčové body upadéš, podněcujících v kontinuu prožitek a zkušenost, upadly v zapomenutí, proto bych chtěl zaznamenat vše, co si má mysl dokázala uchovat.
Nejvyšší Svámí-guru mi později řekl: „Jen stěží si budu moci vzít stranou všechny ty, kteří při učení něčemu neporozuměli, a věci jim dovysvětlit; je pravda, že plno lidí si dělalo zápisky, ale za jejich úplnost a hodnověrnost bych ruku do ohně nedal – sepiš proto všechno, o čem jsi nabyl jistoty!“ Abych naplnil jeho přání, pouštím se nyní do psaní; budu se při něm věrně držet jeho vlastních slov, aniž bych je nějak měnil nebo k nic něco přimíchával, a doufám, že výsledná kniha přinese prospěch také ostatním přátelům, kteří touží po usilovném uskutečňování, a poslouží jim jako náhražka řeči samotného Gurua.
Den prvý
Jedinečný král dharmy uvedl své vedení následujícími slovy o vyladění a proměně motivace: »Dejme nyní zaznít slovům velikého Congkhapy, krále dharmy ve třech říších:
Přemýšlením o tom, že tato základna volností
je vzácnější než klenot čintámani
a jen tentokrát se mi ji poštěstilo naleznout,
jak těžké je ji najít, a přitom snadné zničit,
jak se blesku na obloze podobá,
musím dospět k seznání, že všechna světská konání
jsou jalová jak převívání plev,
a snažit se ve dne v noci
dávat opravdový smysl
svému životu.
Já, jógi, jsem takto vžíval –
vy, kdož toužíte po svobodě, jednejte právě tak!
V koloběhu není ani jediného utrpení, o němž bychom mohli říci, že jsme ho ve sledu našich životů od bezpočátku až do nynějška nikdy nezakusili, a neexistuje v něm jedno jediné štěstí, o kterém bychom mohli prohlásit, že nás nikdy neoblažilo; osvojili jsme si nesmírné množství těl, avšak ani v jediném jsme nebyli schopni uchopit podstatu. Když se nám tentokrát podařilo dosíci dokonalé základny volností a nabytí, měli bychom jí dát smysl a dobrat se podstatného.
Pokud se hlouběji nezamýšlíme, nepociťujeme žádnou radost nad tím, že se nám podařilo najít takovou výbornou základnu, to už nás více rozradostní nalezení jednoho či dvou stříbrných penízů; promarněných volností a nabytí nám vůbec není líto, více nás rozlítostní ztráta jednoho dvou stříbrňáků – přitom se ani sto tisíc klenotů čintámani nevyrovná této základně, kterou se nám podařilo získat.
Důkladné očištění takového čintámani – klenotu splňujícího všechna pomyšlení – trojím omýváním a trojím leštěním, a jeho následné ofěrování na špici korouhve vítězství, bezpracně zajistí dostatek jídla, odívání a jiných blažeností tohoto života. I kdybychom však získali sto, tisíc, deset tisíc, sto tisíc takových drahokamů, nijak by nám nepomohly dosáhnout ani toho nejmenšího z cílů uskutečnitelných s touto základnou – nebylo by v jejich moci zabránit našemu putování do špatných dojití v budoucích životech. Pokud ovšem máme přání neocitnout se napříště ve špatných dojitích, tato základna nám nabízí účinné metody, jak toho dosáhnout. Kdybychom chtěli uskutečnit základny brahmá, šakry atd., i to jsou cíle uskutečnitelné s touto základnou. Toužíme-li jít do Abhirati, Sukhávatí, Tušity nebo jiných čistých polí, i k tomu nás uschopňuje tato základna, ba co víc, s ní jsme schopni učinit skutečností i stavy vysvobození a vševědění, a jediné, co nám v tom může bránit, je naše nicnedělání. Právě tato základna dokonce umožňuje v jediném krátkém životě doby splašků uskutečnit juganaddhu, nejvyšší stav Vadžradhary, jenž jinak musí být uskutečňován ve třech nesčíslnostech mahákalp. Získat tuto základnu, jež má větší hodnotu než bilion drahokamů, a pak ji bezúčelně promrhat – to je mnohem žalostnější pohroma než promarnění bilionu vzácných klenotů; není závažnější ztráty, větší zaslepenosti, je to ten nejzrádnější sebeklam, neboť ochránce Šántidéva praví:
Najít takové volnosti, a necvičit sám sebe v ctnosti –
není zrádnějšího klamu, horší natvrdlosti!
O uchopení podstaty musíme usilovat bez prodlení: určitě nás totiž čeká smrt, a nemáme ani zdání, kdy přijde její okamžik. Za sto let už tady nezbude ani jeden účastník tohoto dharmového shromáždění; dokonce i náš Okazatel, jenž realizoval vadžře podobné Tělo, stvořené dvojím hromaděním v mnoha kalpách, vzbudil kdysi dojem odchodu mimo bol; také později přišlí indičtí a tibetští panditi, siddhové a učení překladatelé předvedli umření, a zbyla po nich jenom jména a zprávy o tom, že žili a byli. Zkrátka a dobře, nikde dnes není k ukázání příklad člověka, který se vyhnul umírání a zůstal naživu, a nelze doufat, že se takový případ někdy někde objeví – cožpak si mohu dělat naděje, že já samojediný zůstanu smrti ušetřen?
Definitivně musím zemřít, a aby toho nebylo málo, není jisto, kdy: budu příští rok touto dobou pobývat v tomto lidském světě a chodit oblečený do tří dharmových rouch, nebo bude moje tělo pokrývat hustá srst a z hlavy mi budou trčet rohy ve zvířecím zrození, nebo budu mít napřesrok touto dobu za sebou narození jako préta a nebudu schopen najít ani kapku vody ke své obživě, nebo se narodím v pekle a budu zakoušet utrpení horka a chladu, vaření a pálení – nad tím visí velký otazník.
Protože po smrti nedojde k přerušení proudu vědomí, budu nucen vzít nějaké zrození. Buď se narodím do šťastných jití, nebo do špatných jití, jiná možnost není.
Narodím-li se v infernu Avíči, budu muset žít ve stavu, v němž mé tělo bude neodlišitelné od ohně; dokonce i v Samdžívě, nejméně bolestivém mezi pekly, budu mučen sterou záhubou a sterým obživnutím v jediném dni atd.; jestliže v současnosti nevydržím ani letmý dotek ohně na mé ruce, jak asi budu snášet život na takových místech? Zkušenost utrpení v peklech se svým charakterem neliší od trýzně zakoušené v našich současných tělech; pokud si představujeme, že utrpení náraky je bolestí nějakého jiného druhu a že je snesitelnější, jsme na omylu.
Co když se narodím jako préta? Jsou prétové, kteří mnoho let nenajdou jedinou kapku vody; pokud mi dneska činí potíže dodržování půstu apod., jak se budu vyrovnávat s tím, co musejí snášet prétové, až se sám stanu jedním z nich?
Podrobné zkoumání zvířat, třeba psů, vyjeví, na jakých místech žijí, jak hledají něco k snědku, jakou potravu se jim dařívá nalézt atd.; jak se mi povede, když ze mě bude pes? Opravdu budu schopen to vydržet?
Mohu si namlouvat, že ona „špatná dojití“ jsou kdesi daleko, ale ve skutečnosti mě od nich dělí jen můj křehký dech.
Když se hlouběji nezamýšlíme, ani nás nenapadne, že by zrovna nám mohl hrozit pád do špatných dojití. Říkáme si: „Závazky jakžtakž střežím, modlitby si víceméně říkám, a pokud jde o hrozebnosti, žádných strašných zločinů jsem se nedopustil.“ Náš omyl však spočívá v nepřesném myšlení.
Podrobné uvažování nám odhalí skutečnost, že jití či nejití do špatných dojití není věcí naší svobodné volby; rozhoduje o tom karma, a ačkoliv naše kontinua obsahují směsici ctnostných a nectnostných karem, prahnutí a úchop na prahu smrti oživí karmu nejpotentnější. Když své kontinuum podrobíme pátrání po nejsilnější karmě, právě nectnost se ukáže být ze všech nejrobustnější. Větší či menší moc karmy se odvíjí od síly motivace, zápoje a zakončení, tudíž i činy, o nichž se domníváme, že jsme se při nich dopustili jen malého, bezvýznamného přešlapu, mohou ve skutečnosti být nabity ohromující mocí. Když například jediným slůvkem vyhubujeme nějakému žákovi, uděláme-li to v záchvatu vzteku, osopíme-li se na něj mimořádně hrubým, odporným výrazem, zvoleným tak, aby co nejvíce zabolel, a jsme-li poté naplněni pýchou a povýšenectvím – pak půjde o skutek prvotřídní kvality, dokonalý z hlediska náběhu, vykonání i vyvrcholení.
Nebo třeba čin zabití vši: když nás při něm motivuje silná nenávist, když ji schválně mučíme mačkáním mezi prsty, a jen co ji po dlouhém týrání nakonec zabijeme, pocítíme velké zadostiučinění a řekneme si: „To se mi ale povedlo,“ výsledkem bude nectnost zcela mimořádné síly.
Naproti tomu skutky, o nichž se domníváme, že se nám opravdu povedly a jsou mocnými ctnostmi, bývají ve skutečnosti praslabým odvarem: silná ctnost totiž vyžaduje bezvadný, naprosto čistý zápoj, motivaci, věcný základ, závěrečné věnování atd. A jak si stojí námi konané ctnosti? Podíváme-li se nejprve na kvalitu naší motivace, zjistíme, že o nejlepší ze všech motivací, Mysli Vytříbené Svrchovanosti, a střední, myšlence Jistotného Vypoutání, u nás ani nemůže být řeč – vždyť nám se sotvakdy podaří přivodit v sobě alespoň snahu o prospěch našich vlastních příštích životů, jež představuje motivaci nejnižší; většinu našich skutků od prvopočátku zasvěcujeme uskutečňování zamýšlených cílů tohoto života atd., a čin takto zacílený může být jen karmou hrozebnou. Také věcný základ by se měl vyznačovat nadšením, jež dokáže zajistit čistotu konaného činu; o něčem takovém si však můžeme nechat zdát – vždyť naše mysl není schopna zůstat poklidně zpřítomnělá ani během přeříkávání jediné mály mani, místo toho po celou dobu jen osciluje mezi ospalostí a těkáním. I v průběhu jediné recitace Gadenlhagjamy býváme jen stěží schopni udržet svou mysl v náležitém rozpoložení. Závěrečná věnování a aspirace nám též obyčejně uklouzávají k tomuto životu, a tak i naše ctnosti, které považujeme za přímo monumentální, jsou ve skutečnosti jenom nedomrlé ctnůstky. Některé znečišťuje zápoj, některé motivace a zakončení, některé jsou zkažené ve všech ohledech, a na jiné, lepší ctnostné činy se nezmůžeme; z toho důvodu má nectnostná karma v našich myslích jednoznačnou přesilu, pročež ani není možné, že by na prahu smrti došlo k oživení jiné než nectnostné karmy. Dojde-li k aktivaci nectnostné karmy, stanou se špatná dojití jedinou možnou destinací. O tom, že se narodíme do špatných dojití, je proto v podstatě rozhodnuto.
My se v současnosti obracíváme na lamy s údajnou jasnozřivostí a jiné podobné osoby a žádáme je, aby nám z kostek vyvěštili naše budoucí zrození. Když nám oznámí, že budeme mít dobrý zrod, spadne nám kámen ze srdce, když prorokují neštěstí, vyděsíme se; věřit takovým předpovědím a brát je za bernou minci je však holý nerozum. Chceme-li se dovtípit, kam odputujeme napříště, nepotřebujeme se uchylovat k věštění, prorokování či astrologii: milosrdný Okazatel to už dávno předpověděl v drahocenných sútrách, a totéž učinili mnozí panditi a siddhové Indie i Tibetu. V Ratnávalí vznešeného Nágárdžuny například stojí:
Z nectností – veškeré strasti, též všechna špatná jití.
Ze ctností – všechna šťastná jití a štěstí ve všech zrozeních.
V současnosti sice nejsme schopni vůčihlední pravomírou zjistit, kam půjdeme v příštích zrozeních atd., k definitivnímu pochopení takových skutečností však můžeme dospět s pomocí věřivých vývodů, opírajících se o pravoměrná proslovení Buddhy, Rozvitě Rozebdělého, který přesně a dokonale uviděl, a pak bezchybně popsal a odhalil, měrniny nazývané velmi skrytá útají.
S naprostou jistotou se tedy schyluje k našemu narození ve špatných dojitích, proto bychom měli co nejrychleji hledat cesty, jak zrození v těchto špatných dojitích zabránit. Chceme-li se vysvobodit ze špatných dojití, musíme hledat útočiště, jež nás z nich zachrání: tak jako zločinci odsouzení k trestu smrti vkládají naděje na svou záchranu do mocných a vlivných, vysoce postavených autorit, provinilce poskvrněného hroznými hrozebnými činy, na něhož co nevidět dopadnou muka zákonitého trestu špatných jití, mohou zachránit jedině Nejvyšší Vzácnosti – proto by se měl uchýlit pod jejich ochranu. Svěřit se jejich ochraně nestačí – člověk se zároveň musí činit v podjímání se a odklánění, podle jimi ukázaných zásad přijímání a zavrhování. Kdyby nás buddhové mohli prostě vzít za ruku a odvést, nebo kdyby nás mohli zbavit našich hrozebností a zastření nějakou koupelí, už dávno by nás byli vytáhli z bryndy a dneska bychom žádná utrpení nezakoušeli – nic takového však učinit nemohou. Jediné, co Přemožitelé mohou dělat, je ukazovat dharmu a spojovat s bezchybným podjímáním se a odkláněním karmy a následků. Sútra praví:
Přemožitelé nesmývají hrozebnosti vodou,
strasti jdoucích rukama nemohou odejmout,
svoje vlastní Seznání na druhé nepřenesou –
hlásáním pravdy přírodnosti zbavují je pout.
Vyladění motivace podle stupňů cesty sdílených s Malou bytostí tudíž spočívá v tomto smýšlení: „Abych se vysvobodil ze špatných dojití, odevzdávám se a svěřuji svou spásu Nejvyšším Vzácnostem, a budu se náležitě činit v podjímání se a odklánění, v souladu s metodou umožňující vysvobození ze špatných dojití – soustavným odbouráváním a osvojováním činů a následků.“
Je však takové vysvobození ze špatných dojití uspokojivý cíl? Nikoliv, vyváznout ze špatných dojití nestačí: dejme tomu, že se nám podaří se z nich – a jenom z nich – vysvobodit a díky tomu jednou dvakrát získat základnu šťastných jití; jen co však narazíme na některou špatnou karmu, znovu se zřítíme do špatných dojití, takže je to „svoboda“ značně vachrlatá a nespolehlivá. V minulosti jsme se domohli mnoha základen šťastných jití, jen abychom zase spadli zpět do špatných dojití, a koneckonců i teď děláme všechno pro to, abychom si zajistili další takový pád.
V našich dřívějších zrozeních jsme mnohokrát získali těla přemocných bohů Brahmy a Šakry a dleli jsme v božských palácích, a pak přišel posun životů – a my jsme se mnohokrát museli zmítat na pekelné zemi z rozžhaveného železa; v nebi jsme si užívali božského nektaru, pak jsme zemřeli – a náhle nám v peklech do hrdel lili roztavený kov; po hravém dovádění s družinou bohů a bohyň jsme museli žít obklopeni děsivými činovníky pekel; někdy jsme se zrodili jako čakravartin a vládli jsme statisícům poddaných, jen abychom se vzápětí narodili jako nejobyčejnější otrok a poslední slouha, oslař či pasáček krav; když jsme se narodili jako slunce nebo měsíc, rozjasňovali jsme vlastním světlem čtyři kontinenty, ale pak jsme se narodili v temnotě mezi světy, kde jsme neviděli ani vlastní nataženou ruku atd. – zkrátka získejme si těchto štěstí a potěšení koloběhu sebevíc, nedá se na ně spolehnout a postrádají smyslu.
Kolik jsme jen dosud zkusili utrpení… Pokud se však nevysvobodíme z koloběhu, budeme muset zakusit ještě mnohem, mnohem víc. Kdyby se nějak dalo nakupit na jednom místě – a aniž by se rozložilo – všechno svinstvo, všechen hnůj, který jsme sežrali, když jsme se narodili jako zvířata, jako psi či prasata, vzniklá hromada by převýšila Suméru, krále hor; jestliže se nevysvobodíme ze samsáry, budeme muset pozřít ještě víc. Kdybychom na jediném místě nahromadili všechny hlavy, které nám v minulosti usekali nepřátelé, hora našich ztracených hlav by zastínila brahmalóku; pokud se nám však nepodaří ukončit naše kolování, budeme nuceni prožít stětí ještě většího množství hlav. Kdyby bylo možné zadržet na jednom místě všechen roztavený žhavý kov nalitý do našich úst v našich minulých zrozeních v peklech, bylo by ho víc než vody v obrovském oceánu; pokud se však nevysvobodíme z koloběhu, budeme ho muset vypít ještě víc. Je s podivem, že se nám při pomyšlení na nekonečné bloudění koloběhem, které nás ještě čeká, nesevře srdce návalem čirého zoufalství a beznaděje.
Ani se základnami dévů a lidí neunikneme výlučné svojnosti utrpení: i lidské zrození se vyznačuje utrpením zrodu, stárnutí, nemoci a smrti, utrpením ztráty a odloučení od toho, co má člověk rád, utrpením nechtěného střetávání se s tím, co je mrzuté a co se člověku příčí, utrpením marného usilování o vytouženou věc atd. Zrození asury s sebou přináší utrpení posekaných a roztrhaných těl ve válečných konfliktech a utrpení mysli tísněné nepolevující závistí; dévové říše touhy trpí, když se jim začne ohlašovat blížící se smrt, a i když dévové vyšších říší nemají zjevná trápení, utrpení přesto nedokázali uniknout, neboť ani oni se nezbavili přirozenosti průnikotvorného utrpení, a protože nezískali svobodu umožňující libovolné setrvání, nakonec i je čeká nevyhnutelný pád.
Zkrátka a dobře, jestliže se z tohoto koloběhu jednou provždy nevysvobodíme, nikdy neunikneme výlučné přirozenosti utrpení, proto se rozhodně musíme snažit se z něj vysvobodit – a musíme k tomu využít této základny. Ačkoliv si většinou říkáme: „V tomto životě se na nic nezmohu,“ a děláme si naděje, že v příštím životě na tom třeba budeme lépe, ve skutečnosti máme právě teď k dispozici tu nejvhodnější a a nejzpůsobilejší základnu: podařilo se nám získat mimořádnou tělesnou základnu pro uskutečňování dharmy, lidské tělo volností a nabytí, setkali jsme se s Buddhovým Okázáním atd., jsme oproštěni od všech bránivých okolností a veškeré příznivé podmínky máme pohromadě – proto nemůžeme-li teď, kdy jindy budeme moci?
Vyladění motivace podle stupňů cesty sdílených se Střední bytostí tedy spočívá v tomto smýšlení: „Nyní musím stůj co stůj usilovat o vysvobození. Jedinou metodou umožňující dosažení vysvobození jsou tři drahocenné vyšší výcviky – zasvětím proto tento život cvičení tří drahocenných vyšších výcviků a vysvobodím se z tohoto velikého moře utrpení samsáry.“
Ani na tom však nelze mít dosti: i kdybychom sami pro sebe dosáhli stavu šrávaky arhata či pratjékadžiny arhata, ještě bychom tím zcela nenaplnili ani své vlastní cíle, a naše pomoc ostatním by také nebyla než dílčí – nebyli bychom se totiž zbavili zastření znaností, čtyř příčin neznání a dalších entit k odbourání. Jako poutník, jenž si kvůli jedinému přebrodění řeky dvakrát musí vyhrnout šaty a dvakrát sundat boty, musí v sobě ten, kdo se cestou hínajány dopracoval až k arhatství, nově zrodit Mysl Vytříbené Svrchovanosti a od základu se musí začít cvičit v dějstvování džinaputrů, mahájánovou cestou hromadění počínaje; podobá se člověku, který nejprve vstoupil do jednoho kláštera, v němž se od kuchyňského přisluhovače vypracoval až na opata, a pak nastoupil do jiného kláštera, ve kterém se zase ocitl v roli nejposlednějšího poskoka a musel to všechno podstoupit nanovo – proto je tak důležité vstoupit do velkého vozu hned na počátku. Šišjalékha říká:
Nelze si představit nic bezohlednějšího, než míti na očích své blízké příbuzné, jež v moři samsáry polyká hlubina (jen přesuny zrodů a smrtí mohou za to, že připadají cizí), a nechat je lhostejně osudu napospas a osvobozovat jen sebe samého.
My se jenom navzájem nepoznáváme, nicméně ve skutečnosti se mezi všemi myslimějemi nenajde jediná, která by nikdy nebyla mou matkou: jako jsou nespočetná moje zrození, podobně nespočitatelné jsou také moje matky. Neexistuje tudíž ani jedna jediná mysliměj, jež by se nikdy nebyla stala mojí maminkou. Pokaždé, když byly mými matkami, mne všechny střežily jako oko v hlavě a s láskou o mě pečovaly, nejinak než současná maminka v tomto životě, takže v tom, že byly mými matkami a že mě zahrnuly laskavou péčí, není mezi všemi myslimějemi a matkou tohoto života vůbec žádný rozdíl.
Někoho může napadnout: „Všechny mysliměje nemohou být moje matky: svou matku bych přece musel znát a musel bych vědět, že je mojí matkou – já ale ve všech myslimějích matku nepoznávám.“ Je však mnoho případů lidí, kteří neznají svou matku tohoto života a nepoznali by ji, takže to, že v někom nepoznávám svou matku, ještě není důkaz, že to není moje matka.
„Matky z dřívějších životů jsou dávno tytam, proto považovat je za své laskavé matky nedává žádný smysl.“ Mezi bytostí, jež v mém dřívějším životě byla mojí matkou a zahrnovala mne starostlivou péčí, a stejnou starostlivou péčí mne zahrnující matkou tohoto života, není v tom ohledu, že obě byly mou maminkou a laskavě o mne pečovaly, naprosto žádný rozdíl: dejme tomu, že mi někdo loni prospěl darováním jídla a hmotné pomoci, a letos jsem byl obdarován stejným způsobem: to, že první z těchto laskavých skutků byl vykonán dříve a druhý později, na míře projevené laskavosti pranic nemění, v obou případech se jedná o navlas stejné dobrodiní. Všechny mysliměje proto opravdu jsou mé laskavé matky.
Kdybych tyto přelaskavé matky, bezmocně tonoucí v hlubinách moře samsáry, nevšímavě zavrhl a staral se jen o své vlastní vysvobození, stal bych se nepřekonatelným přeborníkem v hanebnosti a bezohlednosti; byl bych jako ohavný syn, který se na břehu vesele baví zpěvem a tancem a ani ho nenapadne věnovat byť jen trochu pozornosti tomu, že jeho maminka a jiní nejdražší příbuzní zoufale pláčou a křičí hrůzou, neboť je mocné proudy unášejí na širé moře a co nevidět je spolkne mořský vír. Sedět v loďce, která se ocitla v zajetí malströmu, je určitě děsivá zkušenost, vždyť takové plavidlo se jistojistě potopí. Všechny mysliměje, bezmocně unášené obrovským vírem oceánu samsáry, se mnou zdánlivě nemají žádný zvláštní vztah, vpravdě je však každá z nich mou láskyplnou matkou.
Mou povinností je oplatit těmto mým dobroditelkám jejich laskavost; budu-li mírnit jejich trápení tím, že nakrmím hladovějící, napojím žíznivé a obdaruji nemajetné, dobrotu mých drahých matek tím sice zčásti oplatím, pouze těmito prostředky jim však příliš nepomohu. Dluh jejich laskavosti opravdu nejlépe splatím, když je vybavím veškerým štěstím a zbavím je všeho utrpení; lepšího oplacení jejich laskavosti není. Proto v sobě budím lásku, jež si přeje: „Kéž se těmto mateřským myslimějích dostane všeho štěstí,“ a soucit myslící si: „Kéž jsou odděleny od veškerého utrpení.“ Jelikož je vybavení těchto matek veškerým štěstím a jejich oddělení od všeho utrpení mým vlastním úkolem, rodím v sobě vysokomyslnost, ochotně beroucí odpovědnost na sebe, jež spočívá v tomto předsevzetí: „Já sám se postarám o jeho splnění.“
Jsi ovšem v současnosti něčeho takového schopen? V současnosti nedokáži naplnit cíle ani jedné jediné mysliměje, o všech myslimějích ani nemluvě. Kdo to dokáže? Šrávakové, pratjékabuddhové a bódhisattvové na čistých bhúmi jsou schopni naplňovat cíle myslimějí, ale jen částečně; ke schopnostem buddhů prozatím mají daleko. Pokud jde o uskutečňování cílů bytostí, jedině buddha, Rozvitě Rozebdělý, nemá rivala: každý jednotlivý světelný paprsek z jeho těla má moc přivést bezpočet myslimějí k dozrání a vymanění, buddhové se mohou zázračně projevit před každou myslimějí, přesně v souladu s její přirozeností, jejími schopnosti, smýšlením a latentními dispozicemi, ukazovat jí dharmu v jejím vlastním jazyce atd.
Je-li tomu tak, nabízí se otázka: jsem, nebo nejsem schopen takového Rozvitého Rozebdění dosáhnout? Odpověď zní, že toho schopen jsem: nejvýbornější mezi základnami umožňujícími uskutečnění Rozvitého Rozebdění je základna volností a nabytí, a co té se týká, podařilo se mi získat tuto základnu člověka Džambudvípy, zrozenou z lůna a obdařenou šesti konstituenty, výjimečnou tělesnou základnu, jež – za předpokladu, že se o to budu náležitě přičiňovat – umožňuje uskutečnit juganaddhu, stav Vadžradhary, v jediném životě; metodou uskutečňování Rozvitého Rozebdění je dharma mahájány, a pokud jde o ni – setkali jsme se s touto úplnou a bezchybnou esencí Okázání, neposkvrněným, sútry a mantry spojujícím Učením Dže, druhého Vítěze; zkrátka a dobře: nejsem-li toho schopen ani teď, v době, kdy mám k dispozici takovou vynikající základnu, s níž jsem oproštěn od všech bránivých podmínek a všechny příznivé okolnosti mám pěkně pohromadě (a kdy si jedině vlastním nesnažením mohu sám na sebe ušít boudu), pak už opravdu nevím…; ještě lepší základnu a ještě lepší dharmu však v budoucnosti nezískám, na to mohu vzít jed.
Ačkoliv někteří z nás hořekují: „Dnes je doba splašků, jsou zlé časy,“ ve skutečnosti jsme dosud v koloběhu od bezpočátku až nynějška nikdy nezažili lepší a příhodnější čas. Když se mi tentokrát podařilo získat takovou jedinečnou příležitost, která se nebude opakovat, musím živou mocí pracovat na uskutečnění stavu Rozvitého Rozebdění. Zjasňuji proto předměto-vjemnost Mysli Vytříbené Svrchovanosti: „Ku prospěchu všech myslimějí (účel) stůj co stůj dosáhnu nepřekonatelné, dovršené Vytříbené Svrchovanosti (vytčený cíl).“ V tom spočívá vyladění motivace podle stupňů cesty Velké bytosti. Okamžik navození neúsilné zkušenosti s tímto smýšlením je momentem zrodu Mysli Vytříbené Svrchovanosti.
Dosažení takového stavu Rozvitého Rozebdění vyžaduje uskutečňování. K uskutečňování je nezbytné znát metody a postupy skutečnění. Jejich neznalost mívá za následek, že i člověk, který se z touhy po konání dharmy uchýlí na osamělé místo, vůbec netuší, co by měl vlastně dělat, a tak se krom nemastného neslaného mumlání a počítání manter, bezmyšlenkovitého drmolení modliteb nebo „meditování“ jednoho dýchavičného „spočinutí mysli“ na nic kloudného nezmůže.
Abych porozuměl způsobům a metodám uskutečňování dharmy, musím studovat soubor kompletních a bezchybných instrukcí, a protože právě tyto Stupně cesty k Vytříbené Svrchovanosti jsou králem takových naučení, musím v sobě roznítit následující motivaci: „Budu dobře naslouchat a pak se oddám vžívání těchto Stupňů cesty k Vytříbené Svrchovanosti.“
Takovéto vyladění a opravení motivace má rozhodující význam na počátku každého našeho počinu; při naslouchání vedení Stupni cesty k Vytříbené Svrchovanosti se pak už vůbec nemůžeme spokojit s jakoukoliv nahodilou motivací: naše studium musí být podchyceno a prostoupeno Myslí Vytříbené Svrchovanosti, přičemž dělaná a úsilí vyžadující bódhičitta zde představuje nejmenší přípustné minimum; těm, kteří mají zažitou zkušenost se Zrozením mysli, postačí zpřítomnění několika málo slov, jako „ku prospěchu všech mateřských myslimějí“ atd., pouze to však v začátečníkovi proměnu smýšlení nepřivodí; pokud v sobě popořádku zjasňuje všechny kroky, začínající volnostmi a nabytími, jejich velkým významem a obtížností jejich získání, bude schopen v sobě vyvolat opravdové pohnutí a proměnu smýšlení, odpovídající předměto-vjemnosti Mysli Vytříbené Svyrchovanosti.
Neplatí to pouze pro Lamrim: v naší tradici Riwo Gedenpa se v přípravné fázi, týkající se vyladění motivace, objevují úplné stupně cesty tří bytostí také při všech abhišékách, ágamách, vedeních a jiných výkladech Učení, a dokonce i naše modlitby vždy obsahují přinejmenším shrnutí kompletních stupňů cesty tří bytostí; můj drahocenný Guru zas a znova zdůrazňoval, že je to nedostižný atribut našeho starého i nového učení Kadam; vy, kdož nesete zodpovědnost za Okázání, vezměte si jeho slova k srdci. Při cewang – zmocnění života – je však zvykem mluvit pouze o volnostech a nabytích, jejich mimořádném významu a obtížnosti jejich získání, ale o netrvalosti atd. se při takových příležitostech nehovořívá, z obavy, že by se to mohlo stát neblahou předzvěstí.
Mezi posluchači tohoto učení dharmy se najdou tací, kteří se dostavili s myšlenkou: „Já se ale mám, že mohu naslouchat! Vžívat – mmm – to ne, to nesvedu.“ Některé sem přivedl jejich stádní pud: „Vy jdete? Tak já jdu taky.“ Výhodou je, že se tyto Stupně cesty, na rozdíl od velkých iniciací atd., nevyplatí těm, co počítají: „Vyslechnu a přijmu toto učení, a pak budu provozovat trongčok1,“ nebo jiným, podobně smýšlejícím vykukům. Učení jiného druhu, velká zmocnění atd., zjevně přitahují lidi, kteří kalkulují: „Přijmu toto učení a pak budu hromadit mantry atd., abych v sobě probudil schopnost krotit běsy a démony, přemáhat nemoci a nečisté duchy, a abych získal bohatství a moc.“ Někteří dharmu berou jako obchodní kapitál a snaží se vyslechnout a nasbírat co nejvíce učení, aby se posléze vydali do Mongolska nebo kamkoliv, kde se naskýtá příležitost prodat toto zboží. Takoví lidé hromadí k dharmě se vztahující závažné hrozebné činy: Učení, jež Okazatel, Buddha, přednesl jako metodu umožňující uskutečnění vysvobození a vševědoucnosti, zneužívají pro cíle tohoto života – jako by svrhli krále z trůnu a udělali z něho metaře.
Pakliže v sobě objevíte některou z výše zmíněných špatných motivací, odvrhněte ji, pečlivě v sobě zezřetelněte – přinejmenším dělanou – Mysl Vytříbené Svrchovanosti, a pozorně naslouchejte.
1 Chození nebo ježdění do měst a vesnic za účelem provádění obřadů v rodinách atd., za peněžitou či jinou odměnu.