Úvodní sloky jednoho z nejznámějších buddhistických písem, Dhammapady, objasňují kritickou důležitost mysli v Buddhově učení:
Jsoucnům mysl předchází.
Mysl je rychlá, mysl je zásadní.
Kdožkoli s myslí mizernou
buď mluví, buď cos učiní,
strast bude jeho podílem;
vzpomeň na hlavu kolem uřízlou!
Je mysl jsoucen předchůdcem;
rychlá je mysl, mysl je k jsoucnům klíč.
Kdokoli s čistou myšlenkou
promluví, skutek vykoná,
štěstí jej bude provázet,
jak nikdy se nevzdalující stín.
Tyto řádky osvětlují, že podle Buddhova učení vše, co bytosti zakoušejí, i samotný fakt, že vůbec jsou, není cosi úmyslně stvořeného nějakým Bohem, ani to nejsou nahodile vznikající projevy vesmírného chaosu; jsou to následky myslných, řečových a tělesných činů jednotlivých bytostí patřících k celku jsoucna. Mysl není cosi neměnného, nehybného, ale je to živoucí, neustále se proměňující proud v nitru každé jednotlivé bytosti, který je činný v sobě samém a zároveň je původcem a zdrojem dalších činností řeči a těla. Je-li mysl ovlivňována nectnostnými činiteli, škodlivé a neblahé náchylnosti a otisky zanechávají stopy v jejím kontinuu; tyto otisky později nevyhnutelně přinesou své dozrálé následky – utrpení a neštěstí. Jedná-li mysl ctnostně a dobře, dobré budou také sklony v ní otištěné, jež následně povedou k zakoušení toho, co je libé a žádoucí. Mysl je tedy stvořitelkou všeho, co bytosti ve všech svých životech prožívají a čemu jsou vystaveny, a nadto právě na ní závisí a právě ona rozhoduje o tom, jakého typu zrození samého se jim dostává. Lidské, zvířecí, božské nebo jakékoli jiné zrození se uskutečňuje a určuje schylnostmi a otisky, které se aktivovaly a staly zjevnými v čase umírání v životě předcházejícím a jež tehdy nabyly vrchu nad ostatními. Proto všechno, co je vůbec možno zakoušet, má svůj základ a kořen v mysli a v tom, co se v ní a s ní děje.
**********
Geše Rabten – Mysl a její funkce