Nyní chci pohovořit o Mahájáně nebo cestě Bódhisattvy. Také tato cesta začíná rozvíjením Jistého vypoutání z koloběhu existencí. Stejně jako člověk, jenž cvičí Hínajánu, medituje o svém bezmocném putování koloběhem existence a dospívá k pevnému předsevzetí vysvobodit sebe sama, právě tak i praktikující Mahájány dospívá stejným procesem rozjímání k stejnému výsledku. I on si uvědomuje přirozenost koloběhu existence, chápe, jak je v něm pod vlivem karmy a postižení nucen zakoušet nekonečná utrpení, a rozumí, jak důležité je rozvíjení ryzího předsevzetí dosáhnout vysvobození z tohoto otroctví. Nejprve poznává svou vlastní obtížnou situaci a pak svou pozornost zaměřuje na to, že totéž se týká všech bytostí. Právě tak, jako on sám obíhá v koloběhu existencí, stejně i všechny ostatní bytosti zakoušejí stejná trápení: utrpení utrpení, utrpení změny a všepronikající utrpení. Meditující vidí, že všechny bytosti sdílejí stejně neutěšenou situaci, což jej vede k postoji Jistého vypoutání a k touze dosáhnout vysvobození z koloběhu existence nejen pro sebe sama, ale pro prospěch všech bytostí.
Právě toto jsem měl na mysli, když jsem uvedl příklad člověka, který se stará jen a jen o svůj prospěch, a jiného, jenž se zajímá o prospěch mnoha lidí. První se podobá následovníku cesty Hínajány, zatímco druhý představuje člověka, který cvičí Mahájánu. Dokonce i ze světského úhlu pohledu si okamžitě povšimneme rozdílu mezi někým, kdo se stará jen o sebe, a člověkem, kterému na srdci leží blaho ostatních. Toho druhého považujeme za velkorysého a ušlechtilého člověka. Následovník cesty Mahájány, Bódhisattva, je bytost, jež je ochotna se pro blaho ostatních zcela zříci svého vlastního prospěchu a štěstí. Zasvěcuje svůj život dosažení stavu, díky němuž bude schopna odstraňovat utrpení všech bytostí. Jistě jsme všichni schopni ocenit a vážit si vznešených, velkorysých a pozitivních kvalit takovéto mysli.
Rovnováha
Aspirující Bódhisattva nejprve začne rozvíjet rovnováhu. Uvědomuje si, že jeho utrpení nemá svůj původ v nějakém vnějším zdroji, ale je následkem jeho vnitřního překrucování reality; že je ve skutečnosti důsledkem mylného či chybného postoje jeho vlastní mysli. Tento mylný náhled, který je produktem nevědomosti, vidí já jako nezávislé a soběstačné. Z této nevědomosti vzniká postoj považování sebe sama za drahocenného, jenž se vyznačuje silnou připoutaností k vlastnímu já. A tato silná žádostivost je příčinou vzniku nesčetných přání – „Já potřebuji toto, já chci támhleto, já chci být šťastný, já nechci trpět“ atd. Abychom uspokojili tato přání, konáme nectnostné činy naším tělem, řečí a myslí, jež zasévají karmická semena budoucího utrpení.
Když např. pro vlastní zisk a prospěch zabíjíme nebo lžeme, podvádíme či krademe, hromadíme tím nectnostnou karmu těla, řeči a mysli, jejíž následek dozraje ve formě bolesti a strádání. Zároveň s tímto silným pocitem připoutanosti k vlastní osobě vzniká podobný pocit ve vztahu k vlastní rodině, přátelům, příbuzným nebo jiným lidem, kteří, jak se nám zdá, pomáhají nebo prospívají našemu vlastnímu já. Taková žádostivost, jež se vztahuje k této větší skupině bytostí, pak vede ke konání dalších nectnostných činů, které budou mít za následek další problémy a trápení, jak pro nás, tak i pro ostatní. Jistěže můžeme pomáhat naší rodině, přátelům a příbuzným na základě čisté a ctnostné motivace soucitu a starostlivosti. Ale obecně lze říci, že motivace našeho jednání ve vztahu k těm nám nejdražším bývá sobecká a negativní. Naše silná připoutanost k nim nás vede k pocitu, že konání určitých činů je ospravedlnitelné. Stejný postoj lze rozšířit tak, že zahrnuje naši obec, kraj, nebo dokonce celou naši zemi; ve všech případech povede k podobným následkům.
Vůči druhé skupině bytostí pociťujeme silnou averzi nebo nenávist. Příčinou tohoto pocitu je opět považování sebe sama za drahocenného. Kdykoli je tato představa já ohrožena nebo znevažována druhými, nepřátelsky se mstíme. Takové lidi považujeme za nepříjemné a snažíme se držet si je od těla. Tento postoj opět vede k hromadění nectnostných mentálních otisků zapříčiněných naším negativním smýšlením o takových lidech. Pokud je navíc slovně napadáme, hromadíme nectnostnou karmu řeči, a jestliže jim ubližujeme fyzicky, hromadíme tím nectnostnou tělesnou karmu. Takové činy okamžitě zanechávají svůj potenciál v proudu našeho vědomí a tyto otisky se pak stávají příčinou našeho budoucího utrpení. Tento postoj může vést k mnoha problémům, počínaje soubojem mezi dvěma zvířaty a světovou válkou konče. Žádného dlouhého vysvětlování není zapotřebí; budete-li totiž pozorovat, co se děje kolem vás, snadno rozpoznáte, do jaké míry jsou naše mysli v zajetí těchto postojů.
Vůči třetí skupině bytostí zaujímáme naprosto lhostejný nebo neutrální postoj. Vůbec nás nezajímají; to, že jsou nešťastné nebo trpí, se nás nedotýká ani v nejmenším. Tato lhostejnost vůči ostatním může vést k hromadění nesčetných nectnostných činů, např. zabíjení zvířat na základě představy, že se jedná o stvoření, která stejně nic necítí, a proto na jejich zabíjení není nic špatného. Lovci obyčejně nemívají silnou žádostivost nebo averzi vůči své kořisti; pro své vlastní potěšení lehkomyslně ničí životy ostatních. Ale když se nad tím hluboce zamyslíme a uvažujeme o tom, jak silně jsme připoutáni k našemu vlastnímu životu, který považujeme za nesmírně drahocenný, měli bychom si uvědomit, že úplně stejně každá bytost, každé zvíře nebo člověk, pociťuje přesně tentýž druh připoutanosti a nahlíží svůj vlastní život úplně stejným způsobem. Je zjevné, že tento třetí chybný postoj má za následek konání mnoha nectnostných činů těla, řeči a mysli. Všechny tři uvedené postoje jsou mylné a nectnostné, povedou proto ke stejným výsledkům: nepřinesou nám nic než trápení. Přestože nechceme trpět, utrpení nás bude nevyhnutelně následovat; utrpení je totiž ovoce přesně tohoto druhu činů. Vykořenění těchto mylných postojů by se tudíž mělo stát naším prvořadým úkolem. Když je zničíme, automaticky je tím zbavíme schopnosti působit nám utrpení.
Díky rozpoznání způsobu, jímž se chybné náhledy stávají příčinou našeho utrpení, si praktikující Mahájány uvědomuje, že k tomu, aby bylo možné ukončit takové utrpení, musí dojít k proměně těchto postojů, a to jak v našem vlastním nitru, tak i v ostatních. Aby však mohl rozvinout schopnost pomáhat ostatním, musí nejprve proměnit postoj své vlastní mysli. Podobá se to člověku, který si přeje pracovat pro prospěch ostatních, jenž však nejprve musí studiem na odborné nebo vysoké škole získat praktický výcvik, díky němuž se stane způsobilou osobou, schopnou dostát takovému úkolu. Pouhé přání pomáhat ostatním nestačí; člověk musí vědět jak. Praktikující začne tuto proměnu hledáním důvodů, proč má vůči ostatním bytostem zvláštní postoj: proč pociťuje k jedné skupině připoutanost a ke druhé averzi a co je příčinou tohoto chybného náhledu. Zjistí, že jeho žádostivost ve vztahu k první skupině pramení z pocitu, že tato skupina bytostí nějakým způsobem pomohla nebo prospěla jeho vlastní osobě.
Budete-li cvičit tento druh zkoumající meditace, začnete zjišťovat, že vaše připoutanost k určité skupině bytostí má podobné důvody. Tehdy je třeba uvažovat, zdali existují nějaká dobrá a platná zdůvodnění, jež by mohla být oporou a ospravedlněním této silné žádostivosti. Nakonec vám začne docházet, že se jedná o značně úzkoprsý postoj založený na velice omezeném úhlu pohledu. Toto pochopení nabude zvláštní účinnosti, uvážíme-li je ve světle minulých a příštích životů. S těmito lidmi totiž nemáme vztah pouze v tomto životě; blízké vztahy s touto skupinou lidí jsme navázali také v nesčetných minulých životech. Ačkoli se nám ti, které máme rádi, zdají v tomto životě být lidmi přívětivými, je velice dobře možné, že jsme právě s nimi měli v minulých životech vztahy velmi nepříjemné; náš nejlepší přítel v tomto životě byl možná v minulých životech naším úhlavním nepřítelem. Možná si děláte hlavu s tím, že takovéto smýšlení oslabí lásku, kterou k někomu pociťujete. Pravdou však je, že nejen, že takový náhled nepovede k oslabení náklonnosti k ostatním, ale naopak posílí a podpoří růst čisté lásky k nim. Tato úprava našeho postoje nám pomůže překonat silnou a pomýlenou žádostivost, jež vzniká jako následek nevědomosti. Uvážíme-li skutečnost, že takoví lidé nebyli vždycky našimi přáteli, ale čas od času nám působili značné utrpení, nevyhnutelně to povede k oslabení silné připoutanosti, kterou k nim pociťujeme.
Poté bychom měli přemýšlet o druhé skupině lidí, k níž pociťujeme silný odpor, opovržení nebo nechuť – lidí, jejichž smrt by pro nás možná byla dokonce zdrojem potěšení. Musíme odhalit důvody této obzvlášť silné averze. Zkoumáním přijdeme na to, že takováto averze vůči nim se v nás rozvinula proto, že tito lidé ublížili nám, našim přátelům nebo našim příbuzným. Žádné jiné důvody pro naši nechuť se nám najít nepodaří. Díky dalšímu zkoumání si však uvědomíme, že zaujímat takovýto nepříznivý postoj vůči určité skupině lidí, a to na základě tak omezených důvodů, které úplně přehlížejí nesmírně dlouhou dobu, během níž jsme byli ve vztahu s těmito lidmi, je velká chyba. V minulých životech byli našimi nejbližšími přáteli a rádci, kteří se těšili naší největší důvěře; nepřátelství a averze, jež vůči nim nyní pociťujeme, proto nedávají žádný smysl. Uvážíme-li, jak krátké jsou naše životy, uvědomíme si, že by bylo od nás velice úzkoprsé, kdybychom v sobě živili takovéto úplně zmýlené postoje na základě tak omezené perspektivy. Čas od času jsme se museli plně spoléhat právě na ty lidi, které nyní považujeme za naše nepřátele. Ve skutečnosti jim dlužíme velikou laskavost. My zcela přehlížíme pozitivní vztahy, jež jsme s nimi měli v minulosti, a všechno naše smýšlení o nich zakládáme na malicherných škodách nebo problémech, které nám způsobili v tomto životě, což postrádá jakoukoli logiku. Představme si například, že máme blízkého přítele, který nám po mnoho, mnoho let projevoval laskavost, ale jednoho dne nám velmi hrubě vynadá. Jestliže vůbec nebereme v úvahu všechnu jeho minulou laskavost a pomstíme se mu tím, že mu nějak ublížíme, nebo ho dokonce zabijeme, pak je to projev naší donebevolající zaslepenosti.
Díky tomuto způsobu uvažování a s pomocí aplikace mnoha logických zdůvodnění si nakonec uvědomíme, že naše averze vůči této skupině lidí je postojem chybným. Zásluhou tohoto pochopení pak budeme schopni tento pomýlený názor překonat a rozvineme v sobě vůči takovým lidem větší pocit rovnováhy. Člověk, který je nám velmi milý, i osoba, která se k nám chová ohavně, nám v minulosti stejnou měrou prospívali i ubližovali. Avšak z hlediska pomoci, kterou nám poskytovali, jsme jim vpravdě povinováni velikým dluhem laskavosti. Představme si, že nám jeden člověk dnes dá nějaký dárek a zítra se k nám bude chovat nelaskavě, a jiná osoba je k nám nepřívětivá dnes a zítra nás něčím obdaruje. Oba dva musíme nahlížet úplně stejným způsobem, neboť jejich činy se vzájemně anulují. Opravdu bychom mezi nimi neměli dělat vůbec žádný rozdíl. Pokud nebereme v úvahu minulost, vede to ke vzniku velmi omezených postojů. Takové přemýšlení a rozvíjení pocitu rovnováhy ve vztahu k těmto lidem bude mít také za následek prohloubení klidu a štěstí naší mysli. Jako bychom zahladili hrboly na cestě. Nepříjemné kodrcání bude za námi a pojede se nám hladce a snadno. Jestliže naše každodenní zkušenosti posuzujeme z hlediska Dharmy, náš náhled bude vždycky správný, čestný, logický a rozumný; světský úhel pohledu může naopak vést k velmi omezenému zhodnocení naší situace, které, ačkoli správné v jednom směru, může být v jiném směru velikým omylem. Se změnou těchto chybných postojů se jak naše smýšlení, tak i činy našeho těla a řeči začnou stávat ušlechtilými a pozitivními. A jelikož bychom se všichni rádi stali ctnostnými a dobrými lidmi, měli bychom tyto metody uvést do života.
Dále musíme přemýšlet o třetím nesprávném postoji, který v sobě máme ve vtahu k drtivé většině lidí. Ani v nejmenším nás nezajímá jejich prospěch a k jejich utrpení jsme lhostejní. Mají pro nás stejnou hodnotu jako kamínky na cestě: vůbec je nebereme na vědomí. Zamyslíme-li se nad příčinou tohoto mylného postoje, zjistíme, že tito lidé jsou nám lhostejní, protože nám ani v ničem nepomohli, ani nám nijak neublížili. Když si uvědomíme, že právě toto je pohnutka takového postoje, měli bychom uvažovat o tom, že sice může být pravda, že jsme v tomto krátkém životě s těmito lidmi vůbec nepřišli do styku, v nesčetných minulých životech jsme však s nimi měli mnoho smysluplných vztahů a občas bylo naplnění našich cílů zcela závislé na jejich pomoci. Jestliže tuto laskavost, jíž nás v minulosti zahrnovali, přehlížíme, a za základ našich postojů bereme toliko tuto krátkou existenci, děláme velkou chybu. Dokonce i v tomto životě může nepatrná změna okolností způsobit, že se tito lidé přiřadí k našim nejbližším přátelům. Prosté pozorování stavu světa kolem nás by nám mělo tuto zjevnou pravdu potvrdit. Dva lidé, kteří se ještě včera vůbec neznali, se dnes mohou stát nejlepšími kamarády.
Nejen, že bychom neměli ztrácet ze zřetele naši minulost: musíme si také uvědomit, že i v budoucnosti, dokud nedospějeme ke stavu osvícení, navážeme s těmito třemi skupinami lidí nesčetné vztahy. Mnohokrát budeme zcela závislí na jejich pomoci a laskavosti. I v tomto životě můžeme snadno potkat mnoho lidí, kteří jsou nám teď lhostejní, ale později se stanou našimi velmi blízkými a důvěrnými přáteli. Proto bychom nyní neměli takové lidi prostě přehlížet, ale měli bychom brát ohled na všechny a rozvíjet lásku a zájem o všechny tři skupiny lidí. Teď možná někoho z vás napadne: „Ovšemže se mohu spřátelit s lidmi, kteří jsou mi teď lhostejní, a vztahy s nimi se v budoucnosti mohou rozvíjet, ale co taková zvířata? Co krávy a psi?“ Zde musíme mít na paměti, že ačkoli jsou tato stvoření nyní zvířaty, nezůstanou jimi napořád, stejně jako ani my sami nebudeme vždycky jen a jen vzpřímenými dvounožci. I s bytostmi, které mohou být nyní zvířaty, budeme mít v budoucnosti úplně stejně smysluplné vztahy. Proto je ani teď nesmíme opomíjet. Přemýšlíme-li tímto způsobem, začínáme zjišťovat, že základem těchto našich chybných postojů je pouze pojem času a jen z hlediska času se naše vztahy zdají mít větší nebo menší důležitost. Ve skutečnosti nám každá z těchto bytostí pomáhala i ubližovala úplně stejným způsobem. Rozvíjením naší mentální rovnováhy a přijetím takového postoje ve vztahu ke všem bytostem se zbavíme extrémů žádostivosti, nenávisti a lhostejnosti. V tom tedy spočívá jedna z metod, které můžeme použít k proměně našich chybných postojů.