Divadlo šalebných iluzí: nepřikrášlené, prozaické vylíčení životního příběhu prosťáčka, nezaslouženě se pyšnícího vřazením mezi zrození Gaden Tričen Čangčub Čöphela (1.)
Na znamení blízkosti a nejvěrnější oddanosti
staň se mé témě místem trvalého spočinutí
prachu z nehtů svatých nohou oněch držav esencí vadžry,
tří tajemství všech Vítězných,
pro mou spásu na sebe vzavších
podobu dvou desítek a ještě dvou přelaskavých prabhuů,
dokud bódhimandu – tresť Vytříbené Svrchovanosti –
neučiním svým obydlím.
Jak bolestné, jak úděsné je toto vyvstávání
nejrozmanitějších vzorů štěstí a jeho protikladu
na brokátu dlouho tkaném na loži koloběhu
z nesčetných přízí karmy a kléši – činů a postižení!
Tomu, že se mi, z lásky světců,
jen jedinkrát a na kratičko – jako blesk v lůně černé noci –
dostalo světla cesty dharmy bez poskvrny,
vděčím za zásvit naděje, že přeci jen lze dáti smysl
zrození v jestosti.
Protože však – naneštěstí – mé srdce pevně svírají
démoni držení pravdy a držení trvalosti,
namísto hledání smyslu jsem bez ustání fascinován
opičími tanečky, jimiž se skvěje tento svět,
přičemž mé nejzazší cíle jalově odnáší vítr;
o tom zde budu vyprávět.
Mně, prachobyčejnému tvoru jménem Losang Ješe Tendzin Gjaco, bylo kdovíproč přimítnuto, že prý jsem opětovnou emanací Jongdzin Tričen Čangčub Čöphela, šedesátého devátého z řady těch, kteří usedli na trůn Gadenu, a jeho reinkarnace, osmdesátého pátého obsaditele téhož trůnu, Tričen Losang Cültrim Paldena; má vlastní mysl však pro mě není žádným útajím, proto dobře vím, že znamenité vlastnosti, díky nimž bych snad mohl být považován za skutečné zázračné zrození těchto svatých mužů, patří k nejbližšímu příbuzenstvu nebeských lotosů; buď jak buď, přemocná a neúprosná dřívější karma se postarala o to, že jsem se bezděky namanul k označení trülku. Dže Kungthangpa praví:
Po převtělenci, který přišel ku prospěchu Okázání,
mají zbýt zřetelné stopy učení a skutečnění.
Životní osudy starých světců, jejich osvobodivé příběhy, umějí zaujmout, ba přímo zajmout mysli pozorovatelů, v těch, kteří jim naslouchají, vyvolávají víru, a mají moc vtiskávat do proudů krocenníků tíhnutí k vymanění, vlohy k vysvobození; v případě mé osoby se však podobají želví srsti: kdepak by se asi vzaly v tomto zaslepenci, v tomto slepenci tří jedů, zajímajícím se jenom o tři věci? Jelikož jednou přišité, neopodstatněné jméno „lamy“ mi nikdo neodpáře, volky nevolky s ním musím žít; nemá-li pak to suché, neplodné označení dočista ztratit všechen smysl, bylo by určitě záhodno, aby byly k nalezení jakési – třebas miniaturní – zbadatelné stopy toho, že jsem se s pomocí naslouchání, přemýšlení a uskutečňování nějak přičinil o držení, opatrování a zmohutnění Okázání; když se však individuum, které při letmém pohledu snad může v někom budit zdání existence takových stop, jež se však při bližším ohledání ukážou být iluzorní jako duha, s nehoráznou pýchou netopýra, jenž si nalhává, že je garuda, pustí do sepisování historie stopující jeho vlastní ztřeštěné světské kvaltování, snadno z toho může vzniknout zbytečný a trapný pokus o napodobování lamů minulých dob, který v myslícím čtenáři musí vyvolat trpkost a rozladění. V r. 1964 dle cizího letopočtu, tibetského roku dřeva a draka, se však na mé temeno snesl pokyn Jeho Vysokorodí, provoditele bohů a lidí, nejvyššího útočiště a ochranitele Džinéndry1, posvátný příkaz, který zněl: „Musíš sepsat svoje paměti!“ Později se na mě se snažnými prosbami obrátilo několik věrných učedníků, Sera Če geše Tadrin Rabten a jiní, Kasur (bývalý člen kabinetu) Jeho excelence Nešar Thubten Tharpa mi daroval spěžovou sošku Mocného Přemožitele a lharek a dožadoval se mých memoárů, nedávno přišel z Německa dopis od Trakjab Hothokthu Rinpočeho se stejnou naléhavou vybídkou, a k tomu všemu Palden, odedávna moje pravá ruka, můj nejbližší pomocník, který z nějakého důvodu přikládá mé osobě velkou důležitost, což ho vede k pečlivému zapisování příběhů a událostí mého života, jichž byl sám očitým svědkem, spolu s těmi, které vyslechl, když se tu a tam vynořily během rozhovorů, mě vytrvale a neodbytně otravuje, že musím všechny ty jím zaznamenané, rozházené a přeházené střípky jeho zápisků doplnit, vyplnit, zúplnit a chronologicky je uspořádat. Z těchto důvodů, a s přihlédnutím ke skutečnosti, že i Depa Kjišöpa či Takcewa Šabtrung Dordže Namgjel, Kalön Gašiwa Doring Tendzin Peldžor, Kalön Dokhar Šabtrung Cering Wanggjel a další veřejně činné osobnosti kdysi zůstavily budoucím generacím svoje memoáry, se – doufám – mohu odvážit dospět k závěru, že se pravdivým a přímým vypsáním svého příběhu snad nedopustím přespřílišné nehoráznosti. Zapíši tedy historii mého života, nakolik si ji má mysl dokáže věrně vybavit, prozaicky, bez rozpředeností a kudrlinek, v hrubých rysech, nezpotvořenou přidáváním nějakých událostí, které se nestaly, a činů, jež jsem neučinil; vylíčím střídavé vyvstávání čtvera ročních období štěstí a utrpení, zákonitých to zplozenin nevědomostí podnícených bílých a černých skutků, odhalím, jak jsem dočista promarnil volnosti a nabytí, třebaže jsem celý lidský život strávil v přestrojení za dharmovníka, povyprávím, kterak jsem od samým Buddhům podobných, ryzích Ctnostných Přátel dostával hluboká a obsáhlá učení dharmy súter a manter a jak jsem se – navzdory tomu, že ve mně všechna přijatá učení zůstala trčet na úrovni potácivého naslouchání a že v sobě nemohu najít jediný příklad určitého a hodnověrného vžívání, s jehož pomocí bych tato vyslechnutá učení dokázal vpravit do mého kontinua a důkladně je do něj vstřebat a sjednotit je s ním – trochu zabýval vykládáním dharmy lidem, kteří o ni stáli, podoben přitom magnetofonu nebo papouškovu mani, a stal se tak živoucí konkretizací slov nejvyššího Vítěze Kelsang Gjaco:
Ač postrádají znamenitost spočívající
v úspěšném smíšení mysli se svatou dharmou,
stylizují se do rolí těch, kdo druhým ukazují cestu k vysvobození,
a duchamorným předstíráním altruismu – s nulovým přínosem –
jen zbytečně unavují sebe i ostatní;
jak skličující je tato proliferace sebeklamu.
Bude to, krátce řečeno, příběh bezcílného bloudění člověka bez dharmy, nahého a s prázdnýma rukama, člověka roztáčejícího kolo osmi dharem, bílých, černých a strakatých, člověka vezdy se pohřižujícího do vlastního těkání a mýlení ostatních, životní příběh, který přiléhavě vystihují slova tibetského učence Miphama Gelega:
I když mi na srdci leží úlevného míru les,
bezcitná karma ztrestala mne křivou holí svatouškovství,
a k balamucení sebe i druhých
mě neúprosně tlačí dnes.
Narodil jsem se v kraji zvaném Kjišö Cel Kungthang, rozkládajícím se v Uru, jedné ze čtyř oblastí provincie Ücang, známé jako „Ücang – čölkha dharmy“, jež je jednou ze tří čölk, které dohromady tvoří Tibet, zemi zabydlenou krocenníky Padmapániho, ve věhlasném Cel Kungthangu, kde se před dávnými věky narodil Šang Drowé Gönpo Judrakpa, původce Okázání Celpa Kagjü, založil tam klášter, který se rozrostl ve významné studijní centrum, jedno z těch, jež vešla do dějin jako šest velikých dharmových uskupení z doby předcházející Maňdžunáthovu Congkhapovu založení trůnního sídla Riwo Geden – trojice Sang-De-Kung (Sangphü, Dewačen Rawatö, Cel Kungthang) spolu s triem Ga-Kjor-Sül (Gadong, Kjormolung, Sülphu). V období zdaru a svrchované moci Celpa Tripönů vzkvétaly v Celu dva tracangy Üling a Janggön a v Kungthangu trojice tracangů Čötri, Simkhangšar, Čökhorling atd. a celý Cel Kungthang si udržoval nezanedbatelný dharmový a politický vliv; později se však karta obrátila a Cel Kungthang postihla dharmová i sekulární pohroma: moc Celpa Tripönů upadla, ke všemu v roce ohně a zajíce devátého rabčungu, 1507 dle cizího kalendáře, vypukl v Kungthangu požár a s výjimkou svatyně uprostřed Kungthangu, velké sochy Buddhy Lhačen Thubwang, zpodobení Šang Rinpočeho, mausolea Traši Öbar, sochy Čaturbhudži Mahákály a několika dalších posvátných zobrazení a dvou malých tracangů Čötri a Simkhangšar všechno ostatní podlehlo zkáze; v době velkého Pátého Džinavary se držitelem panství stal Surčen Čöjing Rangdröl. Za nějaký čas dal král Lhasang kungthangský chrám s veškerým vybavením, dva tracangy, ofěrní fond, pozemky, poddaný lid a dobytek v léno Amdo Čatrel Gedün Phüncokovi, padesátému obsaditeli gadenského trůnu, známému od těch dob jako „Tričen Kungthangpa“, na znamení díků za to, že se postaral o pozlacení stříbrného mauzolea Gurua Maňdžunáthy v Gadenu; postupně přicházející znovujestosti tohoto Tričena – Dže Tenpé Drönme a další – sice sdílely proslulý přídomek „Kungthangcang“, trvalým sídlem jejich labrangu se však stal Traši Khjil v Amdu; obrovská vzdálenost pak natolik znesnadňovala správu duchovenského zboží v Kungthangu, že se ho raději vzdali a navrátili vládě. Sedmý Džinavara Kelsang Gjaco později z vděčnosti daroval svatyni a celé dominium Kungthangu včetně církevních důchodů svému strýci z matčiny strany jménem Ngakrampa Samten Gjaco, který o Džinédru laskavě pečoval a sloužil mu, když byl ještě malým chlapcem, a zároveň ho učil číst a psát, a jeho potomku Tarhen Khenpo bhikšu Kelsang Jöntenčenovi, potvrdil jejich rodu dědičnou držbu na věčné časy – a můj ploditel Cering Töndrub byl nesporným pokračovatelem zmíněné mateřské rodové linie Jeho Vysokorodí, velikého Sedmého v řetězci vtělení. Jelikož byl legitimním dědicem Kungthang labrangu a uměl dobře číst, psát a počítat, byl uměřený a uvážlivý ve věcech vezdejších, měl charakter a vůbec nebyl kam vítr tam plášť, v Cel Kungthangu si ho všichni považovali, důvěřovali mu a rádi k němu chodívali pro rozumy. Jeho první žena před svou smrtí přivedla na svět pět mužských pokračovatelů rodu – jedním z nichž byl Trati Khamlung Tritrül ze Sery Če – a dvě dcery. Někdy v mezidobí se co výsledek jeho spojení s jednou děvečkou narodil Gaden Phukhang Khjenrab trülku. Když bylo nejmladšímu ze svrchu dotčených pěti synů kolem dvacíti let, oženil se s mou roditelkou Cering Drölmou z kungthangské rodiny Nangkong; při pokusu o přebrodění Kjiču cestou do Lhasy ale nešťastného mládence strhl říční proud a připravil jej o život. Můj tatínek, můj zroditel vzal osiřelou snachu pod svá křídla a z jejich svazku vzešly tři ratolesti: starším synkem jsem byl já, po mně přišla na svět sestra Džampel Čöco, následovaná mým mladším bratříčkem, považovaným za znovujestost Lelung trülku. Mně, jejich prvorozenému, se mocí v minulosti nastřádaných zdařilých činů poštěstilo vynořit se z matčina lůna jako syn otce Cering Töndruba – jenž byl ročník voda a zajíc – kterému tehdy bylo padesát devět let, a matky Cering Drölmy, ročník dřevo-vepř, v jejích sedmadvaceti; stalo se tak roku tisícího devítistého prvního dle jinakého letopočtu, dvanáctého dne třetího měsíce roku železa a býka patnáctého rabčungu2, v čase patrnosti Deneboly, v úterý ráno, právě když sluníčko vykouklo nad vrcholky hor.
Vlastníci duchovenského dominia Kungthang labrang měli v držení a péči chrám a dharmové útvary dvou tracangů, z čehož jim vyplývala povinnost poskytovat ze svého středu vždy jednoho žlutého3 státního úředníka; v minulosti to byli Ce Khen Drön Čewa Čampa Tengje a jiní, později se úkolu zhostil známý vládní činovník Khentrung Kungthangpa Tendzin Wangpo, na kterého se pamatuji i já. Rinčen Wangjel z rodu Ger Khemepa se sezdáním s Kelsang Drölmou, starší z mých starších sester, přiženil do Kungthangu; poté, co mu byla svěřena kabinetní pozice zvaná Šötrung, se rody Kheme a Kungthang labrang rozhodly spojit v jeden klan, nazývaný Khekung. Jelikož oba jeho členové sloužící u dvora, ten žlutý i ten bílý4, museli nepřetržitě docházet do úřadů ve Lhase, zakoupil se – to mi mohly být asi tři nebo čtyři roky – ve Lhase pozemek a zahájena výstavba nového sídla, jež vešlo ve známost pod jménem Künsangce. Když mi bylo kol tří let, vzali si Khentrung Tendzin Wangpo a nebožtík můj zploditel na starost provedení rozsáhlých rekonstrukcí horních, spodních a prostředních pater kungthangského chrámu, Džinových5 komnat na střeše, nádvoří a obytných budov svatyni obkružujících, a pozvali do Kungthangu Dzamling Čegu Wangdü, dakčena ze Sakja Püncok Photrangu, od něhož si vyžádali cewang (zmocnění života) a čedröl (odkletí); vzpomínám si ještě dnes, jak nám tehdy na stříbrné lžičce podával životní pilule, jak při ritu odkletí rozdělali na pánvi oheň, po němž pak domácím bylo přecházeti tam a zpět, kterak pokládal lidem na hlavy cacu a prováděl omývku jejím poléváním vodou ze džbánku, a krom jiného mi utkvělo, že si mě stará matrona Sakja dakmo vzala na klín a jala se mi projevovat převelikou náklonnost. Když jsem později v sedmatřiceti letech putoval po kraji Cang, měl jsem možnost mezi posvátnými relikviemi v Sakja Phüncok Photrangu spatřit ostatky právě toho dakčena, od něhož jsme tenkrát dostali zmocnění života: byla to jeho páteř, o něco větší než píď, jež zázračně, sama od sebe, nabyla tvaru lotosového květu.
Náš předchůdce Losang Cültrim Palden se narodil v v Tölung Ragkoru, v pokrevní linii Wöntön Kjergangpy, léta tisícího osmistého třicátého devátého dle letopočtu jinozemců, roku země a vepře; v cizím roce tisíc osm set devadesát šest, léta ohně a opa, dostoupil na zlatý trůn Gadenu, a rok tisící devítistý pro jiné, jenž nám byl rokem železa a myši, jej zastihl dosud obtíženého břemenem povinností trůnitele; ve třetím měsíci toho léta, jakmile bylo dáno na vědomost, že třináctý v řetězci Džinéndrových vtělení Thubten Gjaco na své pouti do Čökhor Gjelu, jakž bylo od věků zvykem, poctí návštěvou Gaden, se ubíral k Džinově slavnostnímu uvítání atd. s komonstvem, družinou, žlutým parasolem apod., v souladu s dávnou tradicí, ze Lhasy do Gadenu; když procházeli vrbovým hájem patřícím ke Kungthang labrangu, trůnitel prohlásil: „Na tomto místě bych si rád odpočinul; na chvilku se tu posadím.“ Na brblání služebníků, zdalipak se to prý sluší, sedat si kdesi ve vrboví na kraji vesnice, když se cestuje se slavnostním průvodem jezdců a v přítomnosti dvořanů, jenom opáčil: „Však se svět nezboří! Právě tady si trošišku pohovím,“ sesedl ze svého oře, a při krátkém posezení se nechal slyšet: „Kdybychom tak v této končině měli nějaké známé; jak pěkně by se tu odpočívalo při našich cestách do Gadenu a nazpátek…“
Po skončení Džinéndrových ceremonií v Gadenu a jeho odebrání se do Gjelu se tričenovo zdraví pošramotilo, pročež museli jeho průvodci na každodenní obcházky okolo Gaden lingu s sebou nosit dřevěný trůnek a horkou vodu k uhašení žízně; když se dvacátého pátého dne čtvrtého měsíce železa a myši6 při podobném obcházení blížil k Trithokkhangu, usedl u zadní brány dharmoviště na stolec, otočil se tváří směrem, kde mezi jeho pomocníky postával čakdzö Ngakrampa Gjütö Losang Tendar, a prohlásil: „To je člověk, který se dopátrá.“ Řekl ještě mnoho jiného, nakonec pozvedl zrak k obloze na západě, rozesmál se: „Haha! “ a se slovy: „Gaden, Gaden“ na rtech se právě na tom místě náhle zúmyslna odebral do sféry míru; Samling geše Ňico Trinle neprodleně přenesl jeho drahocennou tělesnou schránku do Dže Congkhapovy komnaty nazývané Öselphuk v Trithokkhangu. Při obřadní kremaci svatých ostatků za horou Gokpari v Gadenu, jíž předcházela sedmidenní posmrtná ofěrování, se hedvábný parasol upevněný nad spalovací pecí uvolnil a vznesl se vysoko do nebes, jako by jej nadnášel vzedmutý kouř a vítr, načež odplul spolu s dýmem daleko na západ. Když po uplynutí sedmi dnů otevřeli žároviště, našli v něm srdce, jazyk a oči, tři zůstatky jeho tělesnosti, jež oheň nepozřel; odvezli si je Čatrengpové: měli v úmyslu uložit je jako posvátné držmo do nitra mauzolea, jež se chystali postavit ve svém domovském klášteře. Když ale později vypukla válka mezi Čatrengpy a Číňany, stalo se, že Čatrengpy, kteří se napili vody z omývky, srdci, jazyku a zrakům naponejprv obětované, nezasáhla žádná koule, a tak nakonec srdce, jazyk i oči rozporcovali, rozdělili si je a jako kouzlo chránící před zbraněmi je pojídali a různým jiným způsobem s nimi nakládali. „Čatrengpové jsou požírači srdce mého Gurua,“ neodpouštěl si pak čakdzö Ngakrampa hořké poznámky. Nebožtík čakdzö Ngakrampa si vzal na starost uskutečnění oblaků ofěr spojených se završením šlechetných úmyslů a pátrání po nové znovujestosti, čisur Lekše Gjaco, synovec minulého tričena, mu při tom pomáhal; uctivě požádali Jeho Vysokorodí, velikého Spasitele a Ochranitele, o zbásnění modlitby za brzký příchod znovujestosti, a Jeho Vysokorodí, tou dobou meškající ve svém rodném domě Jabši Langdün, jejich suplikaci promptně vyhovělo.
Když se blížil můj příchod na svět, rozkvetla – uprostřed zimy – broskvoň rostoucí ve vrbovém háji u milohrádku v Kungthang labrangu a zplodila asi třicet broskví, v jednom hroznu, připomínajícím kukuřičný klas. Po narození, od doby, kdy jsem se začínal učit prvním krůčkům, jsem nadšeně gravitoval ke zpodobněním božstev a ku třem základnám, moc se mi líbily všelijaké vadžry, ghanty, bubny, činely a jiné sakrální předměty, měl jsem rád trapy, při obřadech jsem s chutí přisedal do jejich řad a napodoboval jsem jejich kantilování. Jeden vážený geše z Gaden Lhopy, který pravidelně docházel do Kungthang labrangu provádět ceremonie, měl asi za to, že tato a jiná podobná má činění mohla naznačovat přítomnost hrstky dobrých otisků: „V Kungthang labrangu mají podivuhodná dítka; až budete rozeznávat trülkuovu znovujestost, stálo by za to zařadit je na seznam kandidátů a podrobit je podrobnému prozkoumání,“ nenechal si svá pozorování pro sebe. Nebožtík Ngakrampa a Čatreng geše Sadül Gendün Trakpa, v trůnitelově éře nositel slunečníku, si vzali jeho slova k srdci, a stalo se, že když poprvé přicházeli do Kjišö Cel Kungthangu, aby se řečeným hošíkům podívali na zoubek, nosila mě právě chůva venku za zdí na zádech; sotva se objevili, zavřískal jsem z plna hrdla: „Gendüne Trakpo!“ Čakdzö Ngakrampa se hned vyptáváním snažil zjistit, zdali se někdo z osazenstva zde v Kungthang labrangu jmenuje Gendün Trakpa. „Nikdo takový tu není,“ zněla odpověď. Jen žasnoucí návštěvníci vešli do domu, byl jsem u nich zas: bez okolků jsem vylezl Gendün Trakpovi na klín, natáhl jsem nohu a poručil mu: „Myj!“ Zřejmě měl za to, že mě k tomu přiměla vzpomínka na minulý život: právě on totiž dříve omývával dnou ochuravělé nohy předchozího Mistra ředkvovým odvarem; dodnes ho vidím, jak mu vytryskly slzy z očí a jak v pláči omyl a ocídil má chodidla vlastním jazykem; byla to ovšem jen náhodná shoda okolností – já si totiž z minulých žití nevybavuji zhola nic.
1Jeho Svatosti 14. Dalajlamy.
231.4.1901.
3Mnicha, člena sanghy. Mniši se odívají v roucha žluté barvy, odtud toto označení.
4Mnich i laik.
5Dalajlamových.
622. června 1900.