(V dnešním příspěvku zpřístupním několik odstavců z připravovaného, dosud nevydaného překladu tibetsky psaného životopisu Nejvyššího otce-gurua, ctihodného Geše Rabtena, jehož autorem je jeho přední duchovní Syn, ctihodný Gonsar Rinpoče. Uvedená pasáž se týká doby těsně poté, co se Otci-guruovi a autorovi díla podařilo po nesmírně namáhavé pouti uniknout čínské invazi a nalézt útočiště v Indii.)
Někteří v těch dobách byli dočista zdrcení smutkem nad ztrátou vlasti a podléhali beznaději a depresím, našli se i tací, kteří ve svobodné indické zemi, kde si každý mohl dělat, co se mu zamanulo, zavětřili dříve netušené možnosti a náhlá změna poměrů jim začala vnukat roupy a spoustu všelijakých plánů a nápadů – nic z toho však ani trochu neplatilo pro Nejvyššího otce-gurua: ten usilovně a vytrvale pokračoval v meditacích a ve svém hlubokém niterném vžívání. Říkal nám: „Neúprosná síla naší v minulosti nahromaděné karmy, obecné i soukromé, se v tomto životě projevuje chaotickým zmítáním mezi všelijakými stavy štěstí a utrpení; pokud však nedokážeme přivodit změnu v našem nejzákladnějším způsobu bytí pod vládou karmy a kléši – činů a postižení, jehož nevyhnutelnou přirozeností jsou nemoci, stárnutí a smrt, pak lhostejno, k jakým proměnám k lepšímu či k horšímu může docházet, jaká místa, jaké časy a situace nám kdy naše karma přichystá, všechno to bude jako štěstí a utrpení zakoušené ve snu, a trvalého, spolehlivého vysvobození od utrpení a strachu, skutečné svobody a sebeurčení se nám nikdy nepodaří dosáhnout. Je to přesně tak, jak říká Šišjalékha:
Běž si kam chceš, nikde nenajdeš zem,
kde by smrt neublížila bytostem:
není jí na nebi či na moři,
není ani kdes v mezihoří.
Můžeme se radovat, že jsme se – na čas – ocitli ve svobodné zemi, ale svobody v ryzím smyslu nedosáhneme, dokud se nám nepodaří vymanit vlastní kontinuum z pout činů a postižení a zrušit krutovládu smrtonoše Jamy; teprve pak budeme opravdu svobodní, teprve tehdy doplujeme k bezpečnému břehu. Jelikož k němu máme daleko, je taková euforie opravdu opodstatněná?“
Jak hluboce pravdivý byl jeho vhled: bezmála sto tisíc lidí tehdy uniklo čínskému ohrožení, od odchodu do emigrace do dnešního dne však již tento svět opustilo mnoho tisíců Tibeťanů, a nepochybně mezi nimi bylo mnoho takových, co na tom byli podobně jako já, kteří se po smrti zřítili do přehluboké propasti špatných dojití. Mnozí v té době doufali, že se co nevidět vrátí domů a ve svobodné a nezávislé vlasti zjednají nápravu věcí veřejných, spousty takových vzdušných zámků si tenkrát mnozí stavěli; čas však plynul a na jejich plány se neohlížel, a všechno, co si malovali, veškeré cíle, použité prostředky a strategie, a nakonec i oni sami – to všechno se dnes ukázalo být podobné pestrým barvám duhy. Krátce řečeno: že se stane jen to, co dovolí karma a o čem karma rozhodne, a že se věci nedějí prostě tak, jak nám milo, jen podle našich přání a mimo doménu karmy, to jasně vyjevuje, že v tomto koloběhu rozhodně neexistuje jediný okamžik opravdového sebeurčení.