(Malá ochutnávka z českého překladu nového tibetského životopisu ctihodného Geše Rabtena; celá biografie je hluboce osobním vyznáním víry a úcty autora, ctihodného Gonsar Rinpočeho, k jeho Mistru, Nejvyššímu otci-guruovi, Geše Rabtenovi. Zde uvedená ukázka se týká prvního setkání tehdy ještě maličkého Gonsara Rinpočeho s jeho drahocenným Guruem.)
*************************************
Nesmírně hlubokým a nesmírně rozsáhlým, velikému jezeru, jež se za letních monzunů rychle naplní a břehy protrhává podobným, stalo se jeho úsilí ve studiu patera velkých Písem a jeho naslouchání, přemýšlení a uvykání veškerým podstatnostem sútry a mantry sjednocujících avavád Maňdžunáthovy karnatantry, a družina učenníků, kteří se shromažďovali u lotosů jeho nohou, se velmi rozrůstala každým dnem. Stalo se, že zhruba v době, kdy postoupil do třídy Dülňing, byla moje maličkost rozpoznána jako zrození, jemuž přísluší jméno předešlého Gonsar Ce, a když o tom bylo definitivně rozhodnuto, laskavý opatrovník a dalajlamův mongolský cenšab (asistent filosofických studií) Ngödrub Cokňi, žák minulého Gonsara, rokovali o tom, že budu potřebovat řádného Jongdzina, učitele dharmy; nakonec poprosili velikého Gurua Vadžradharu Vibhu Herukapu1, aby tuto záležitost posoudil a prověřil, a jeho zpečeťující výrok zněl: „Výborným Jongdzinem pro tohoto trülku bude Serče Trehor Gen Tadrin Rabten.“
Ti dva do té doby o Nejvyšším guruovi mnoho nevěděli, proto poprosili Trehor Kungo Damči, který se s ním znal, aby je představil a pomohl jim přednést jejich žádost; Kungo Damči a opatrovník pak navštívili Nejvyššího gurua a prosili ho, aby přijal jmenování Jongdzinem. Guru vypravuje: „Jednoho dne se v mém pokoji objevili Kungo Damči a čhakdzöla (opatrovník) a jali se vysvětlovat, že bych měl na sebe vzít úlohu Jongdzina a že s touto myšlenkou přišel Guru Vadžradhara. Být Jongdzinem nějakého lamy, to je velká zodpovědnost a značně svízelná práce, do které jsem se vůbec nehrnul. Váhavě jsem přijal, neboť jsem si byl vědom, že mít možnost uskutečňovat úmysly Gurua Vadžradhary je mimořádně šťastný úděl, a krom toho byl minulý Gonsar také mým Guruem, takže jsem mohl doufat, že budu moci zčásti splatit jeho dobrodiní. Těsně předtím jsem obětoval sto tisíc korwa (obejití) drahocenného zpodobení ištadévy tracangu Pemy Wangčena, a posledního dne tohoto obcházení se mi zdál v noci sen, ve kterém jsem ve velkém davu shromážděných trapů na něco čekal na nádvoří před dukhangem. Dveře dukhangu byly zavřené a nikomu nebylo dovoleno vstoupit. Po chvíli se dveře krátce otevřely a ven vyšel Trehor Kungo Damči, sestoupil dolů, mě jediného vzal za ruku a odvedl dovnitř. Napadlo mě, jestli třeba tento sen neměl být jakousi předzvěstí. Minulý Gonsar byl vyhlášenou emanací Hajagrívy a já sám jsem získal zmocnění Hajagrívy právě od něho, proto se mi to jevilo jako příznivé znamení. Poté, co jsem dokončil to hromadění sta tisíců obejití, také úplně zmizela hlenová choroba, kterou jsem trpěl.“
Díky prorocké nápovědi trojčasí jasně vidícího Gurua Vadžradhary, starostlivosti laskavého opatrovníka a dalších lidí, a především zásluhou dobrotivosti Gurua, zosobněného soucitu, který se mne s láskou ujal a nezanechal mě napospas osudu, se ten nejskvostnější, nejlepší, nejznamenitější dar, jakému se veškeré štěstí a dobro, všechny výtečnosti a bohatství jestosti i míru, sebrané dohromady, nemohou ani zčásti vyrovnat, stal mým podílem; bez příčiny se následek nemůže projevit, proto jaké asi musely být minulé dobré činy, jejichž mocí se něco takového mohlo vůbec stát? Je to k neuvěření a připadá mi to jako sen…
Já ťululum jsem tenkrát byl bezmyšlenkovitě se plantající děcko, které ničemu nerozumělo, nic nevědělo a stěží si dokázalo samo utřít nos. Bylo rozhodnuto, že se Nejvyšší otec-guru stane Jongdzinem, a toho dne, kdy mě poprvé přivedli z ritrö na ceremonii vstupu na Sídlo trapů, právě když v hale zvané rabsel na střeše khangcenu dokončili přípravu řad míst k sezení, mě přišel navštívit. Obsluhovači se předtím bavili tím, že se mě, malé dítě, snažili vystrašit a namluvit mi, že můj budoucí Jongdzin je věčně rozzlobený a strašně zamračený mrzout, a jejich povídačky na mě trochu zapůsobily a s jistým neklidem jsem si říkal, jaký asi bude; jakmile jsem však Nejvyššího otce-gurua spatřil, všechny moje obavy okamžitě zmizely – i když se mnou tenkrát nijak zvlášť nežertoval ani se na mě moc neusmíval – a mou mysl rázem zaplavila nevýslovná blaženost a radost ještě větší, než jsem míval při spatření mé nesmírně laskavé rodičky, což bylo způsbeno jenom tím, že hned od toho okamžiku zahrnul mé kontinuum adhišthánou – vlivem přetvořivé síly, a já jsem na tom neměl sebemenší podíl: to, že v sobě definitivně nemám ušlechtilých otisků a sklonů, co by se za nehet vešlo, a že se na tom od mého narození až do nynějška vůbec nic nezměnilo, to je očividná, nad slunce jasnější věc, které jsem si dobře vědom a již bez obtíží mohou vidět všichni ostatní.
V té době se Nejvyšší otec-guru přestěhoval do našeho labrangu v nejvyšším patře Čatrel khangcenu a usadil se tam natrvalo, a od té chvíle se se stejnou láskou, s jakou matka pečuje o své jediné dítě, svědomitě staral o to přihlouplé, nezdárné, zkažené pětileté štěně, pranic nedbaje na všechny obtíže s tím spojené. Šikovně a soucitně mě učil, jak správně jíst a pít, jak sedět a chodit a mluvit atd., vštěpoval mi – mým třem branám – základy dobrého, slušného chování lidské bytosti hodné toho jména. Od samého počátku mě transponoval výhradně do strany ctnosti a vedl mě tak dobrou cestou k věčné blaženosti ještě předtím, než pro mě začal otevírat stovky bran pokladu hlubokých a obsáhlých avavád, čímž se – v souladu se slovy Áčárji Árjašúry, která praví:
Když se barví látka, musí být bez poskvrny;
podobně se nejprv, díky povídání
o dáně a tak dále, mysl dobrou stane –
a pak se káže dharma.
– projevil jako opravdový Ctnostný Přítel, jenž s pomocí čtyř dostředivostí naplňuje cíle myslimějí a v souladu se smýšlením krocenníků je krok za krokem vede na cestě.
Jedna věc však moje srdce odedávna tíží: Nejvyšší otec-guru nesl na svých bedrech obrovskou zodpovědnost za naplňování vlastních cílů i cílů ostatních bytostí, kterou uskutečňoval svým cvičením, svým vžíváním, a to, že se s takovou laskavostí staral o mě, nemyslící pískle, mělo za následek ohromné plýtvání jeho časem, do značné míry jsem vlastně byl neblahým rušitelem jeho cvičení, a co víc: kolikrát jsem jednal tak, jak popisuje tato sloka:
Před čím Buddha varuje,
v tom se činím ze všech sil,
na námahu nedbám.
K čemu Buddha vybízí,
je snadné – přesto to nedělám.
Kolikrát jsem se, podnícen třemi jedy, stal bezmocnou kořistí lenosti, roztěkanosti a dalších postižení a neřídil se soucitnými radami Nejvyššího otce-gurua, případně jsem rovnou dělal pravý opak toho, k čemu mě nabádal – všechna tato pochybení ve mně probouzejí hlubokou, nesnesitelnou lítost, již pociťuji neustále a neopouští mě ani na okamžik. Avšak – jakž praví modlitba ochránce Maitréji:
Ty s poskvrněnou myslí
Buddhové nehaní;
jsou prodchnuti láskou k myslimějím –
kéž je z moře jestosti vymaní!
– mé jediné útočiště, dobrotivý Otec-guru, jenž je ve své podstatě neodlučitelný od Maitréjanáthy, se ke mně vždycky choval láskyplně a se soucitem a nikdy jsem u něj nespatřil sebemenší náznak hrubé surovosti. Když se někdy přihodilo, že zaslechl nebo uviděl, jak jsem provedl něco neuváženého a špatného, projevoval svou neobyčejnou schopnost odvracet člověka od chybného konání: stačilo, aby se přísněji podíval nebo řekl jedno či dvě trefná, kárající slůvka. Bylo to tím, že láska a soucit byly jeho trvalou přirozeností, od níž se nikdy neuchýlil, a u mě to způsobovalo neustálou přítomnost neodvratně pevného, hluboce upřímného a plně důvěřujícího duševního citu radosti a víry. Stačilo, abych postřehl nepatrný náznak jeho nelibosti, a v mé mysli mimovolně vyvstal ostrý pocit nešťastnosti, který jsem ani na okamžik nebyl s to vydržet.
Především jeho přínosné konání a souhlasnost způsobovaly, že krocenníci sami od sebe a bez nucení brali jeho slova vážně a snažili se jimi řídit, a to ho ostře odlišovalo od většiny průměrných učitelů, honosících se označením „geše“, tj. „mistr“ či „duchovní učitel“: tito lidé totiž postrádají výdrž, snášenlivost, soucítění, umnost v metodách a další kvality, ku zdárné kultivaci krocenníků nezbytné, a tak se žáky pokoušejí umravňovat a vnucovat jim svoji vůli samým hubováním a bitím; je ovšem zjevné, že to pro většinu studentů – možná s výjimkou několika zvláštních a vzácných případů – nemá vůbec žádný přínos a že se tyto výchovné snahy naprosto míjejí účinkem. Když mnozí moji kamarádi, kteří podobně jako já měli jména trülků, naříkali a stěžovali si, jaké těžkosti a trápení museli zakoušet, napadalo mě, jakým zázrakem jsem se já sám ocitl v péči tak laskavého vychovatele, jenž mě citlivým způsobem vedl od příjemného k příjemnému, a v mé mysli se znovu a znovu vynořovaly pocity nadšené víry, radosti a dojímavého vědomí jeho dobrotivosti, jež se v mé duši předháněly a soutěžily, který z nich bude silnější.
*****
Gonsar Rinpoče
1 Kjabdže Tričang Rrinpočeho.