Úryvek z 6. kapitoly mého překladu tibetsky psaného nového životopisu Geše Rabtena (jemuž autor biografie, ctihodný Gonsar Rinpoče, neřekne jinak než Pha Lama Čok – „Nejvyšší otec-guru“.) Tibetský originál se právě poprvé připravuje k tisku a vydání českého překladu bude – doufejme – brzy následovat.
********
Pokud se týká živobytí, Nejvyššího otce-gurua pronásledovaly v počátečních dobách jeho studií neobyčejné nesnáze, tak veliké, že pro špatníky jako jsem já, rozmazlence a bezmocné oběti vlastní lenosti, je těžko snesitelné o nich jenom poslouchat, natožpak je muset zakoušet na vlastní kůži. Jen pro ilustraci: rodný kraj Nejvyššího otce-gurua byl daleko a cestování bylo nesnadné, což mělo za následek, že mu z vlastního domova nepřicházela žádná podpora, která by mu usnadňovala jeho protloukání; na velikých trůnních sídlech byly, na rozdíl od menších klášterů, obrovské zástupy sanghy, takže se člověk neobešel bez zvláštních sponzorů: tracang a khangcen totiž sice možná dokázaly zajistit pravidelný čaj, příležitostně malé příděly campy či obilí a někdy rozdávaly polévku z ječné campy, ale bylo by pro ně obtížné dát dohromady prostředky k tomu, aby samy mohly zajistit dostatečnou obživu nebo naplňovat základní potřeby všech bez rozdílu – a něco takového stejně ani nebývalo zvykem; taktické naplňování vlastních cílů pomocí vlichocování se v přízeň a šikovné slaďování se s majetnějšími vně i uvnitř kláštera – na to Nejvyšší otec-guru neměl čas a už vůbec ne chuť, a tak musel zakoušet nezměrné těžkosti, když se mu nedostávalo v dostatečné míře ani těch nejzákladnějších potřeb, k přežití lidské bytosti zcela nezbytných, jakými jsou oblečení a potrava, těžkosti, které však klidně a lhostejně přehlížel.
Guru vzpomíná: „Za časů mého počátečního a střednědobého mnišství jsem opravdu třel bídu s nouzí a nikdy jsem neměl možnost vzít si na sebe pohromadě držící, neporušený oděv a slušné obutí. Většinou jsem chodil bos a můj zen, šamthab, tönga a další části roucha se proměnily v kusy na cimprcampr roztrhaných hadrů. V zimě a ve všech chladných obdobích jsem promrzal na kost. Pouštět se do důkladného záplatování oděvu by mě stálo hodně času a bylo by to uškodilo mému studiu Písem, a protože můj vnější vzhled mi byl zcela lhostejný, pospojoval jsem rozedrané zbytky oděvu železnými dráty, a v takto ‚vyspraveném‘ rouchu jsem pak chodíval. S jídlem to byla také bída: nějaké peníze se mi do rukou dostaly velmi, velmi zřídka, a tak jsem jen naprosto výjimečně získal něco k snědku, kromě čaje a mouky, které se někdy rozdávaly celému shromáždění při trača a mangča. V komůrce jsem měl kameninovou nádobku, ve které jsem si občas vařil jakousi ‚polévku‘, v níž ovšem nebylo nic krom trochy hrachové mouky; pokud jde o čaj, ten jsem si připravoval z byliny, jejíž jediný přínos spočíval v tom, že jejím vařením voda poněkud změnila své zabarvení; napěněný míchaný tibetský čaj a podobné věci se pro mne staly velikou vzácností. Když jsem někdy získal nějaký penízek, koupil jsem si hrudku sušeného špeku, kterou jsem ve vodě rozvařil a pak to celé vypil; na nějaký čas to naplnilo žaludek a taky to býval tak ukrutný nápor na žlučník, že člověk pak několik dní neměl na jídlo ani pomyšlení. Občas jsem, hnán nesnesitelným hladem, zašel za jinými trapy, svými známými, do jejich komůrek v naději, že od nich dostanu něco k snědku; stávalo se však, že mi pak stud nedovolil je o jídlo požádat, jindy zase nebývali doma a podobně, a tak jsem se často musel vracet nazpátek stejně vyhladovělý jako předtím. V době čöcam („prázdnin“) jsem na horách sbíral torwa, jedovatou bylinu, co vypadala, jako by měla žlutou čepičku, drtil jsem ji a připravoval z ní lektvar, který sice v ústech, na jazyku a v hrdle způsoboval nepříjemné brnění, ale jinak byl velice užitečný, protože zaháněl hlad a pomáhal vytvářet žaludeční žár. Jednoho dne za časů velikého hladovění mě jeden starší trapa požádal, abych mu umyl hrnec, ve kterémsi předtím uvařil jakousi polévku z kopřiv; vyjedl jsem do poslední kapky všechny zbytky zachycené na stěnách nádoby, což mi tenkrát prospělo navlas stejně, jako by mě pohostil celým obědem. Když na Sídle trapů pobýval Serče Gomo Rinpoče, znovu a znovu mě obdarovával takhle velkými kusy šakpak, což pro mne býval velevýznamný spásný zásah přesně v pravý čas. Jednou mi jakýsi poutník – se slovy: ‚To ti posílají ze severu,‘ – daroval balíček velký jako pěst, zabalený do voskovaného plátna; hned jsem ho nedočkavě rozbalil a našel v něm kousek thü a dva kousky vařeného masa – to mi stačilo na několik dní. Poslal mi to syn našeho souseda, který se dostal kamsi na sever a stal se tam pomocníkem nějakého kupce. Ti, kdo mi v oněch dobách takto pomáhali, mi prokazovali velikou laskavost – na dobrodiní, jehož se nám dostalo, bychom neměli nikdy zapomínat!“ Valná většina členů sanghy na Sídle trapů byla prodchnuta duchem čtyř vznešených rodovostí – uměním spokojenosti s pramizerným rouchem a ostatních, ovšem aby se někdo protloukal až takto krutým obtížným dějstvováním, to byla vzácnost dokonce i v tomto shromáždění asketů.
Zdalipak nebylo tak nuzácké živoření pro jeho tělo a mysl vyčerpávající? Cožpak tím netrpěl? Pokud jde o tělo, to se jevilo být na potravě a odívání závislé: vinou příliš ubohé stravy, prochladnutí atd. nesmírně zesláblo a zchřadlo, a nadto docela vážně onemocnělo chorobou spojenou s hlenem a trápilo ho onemocnění žaludku a další neduhy. Někdy býval tak zesláblý, že dokázal jen s největšími obtížemi zdolat kamenné schodiště vedoucí z přízemí do mezipatra khangcenu; tělo měl vychrtlé na kost, jeho pokožka dostala černomodrý nádech, a přitom byl schopen tvrdě na sobě pracovat s tak neochvějným nasazením, že se mu v tom nikdo nevyrovnal – to všechno mělo jeho spolužáky k tomu, že mu začali říkat „Milarepa“; dostal od nich přezdívku, která byla vlastně chválou a velice se k němu hodila. Guru k tomu říká: „Strašně jsem vyschl a zčernal, a tak mi dharmoví kamarádi přezdívali ‚Milarepa‘, ne proto, že bych se nějak přibližoval k Milarepovým vnitřním kvalitám, ale kvůli tomu, že moje vnější tělesná schránka dostala stejně špatnou, nezdravou barvu, jakou míval on.“
Jednou – bylo to těsně poté, co byl určen za Kjorpöna své třídy – se přihodilo (jako by vytanul nějaký zádrhel), že když právě dlel v přítomnosti svámí Čampy Khedruba, pokusil se vstát, ale zničehonic se mu zatočila hlava, omdlel a nějakou chvíli zůstal v bezpamětí; jen co se zase probral, svámí Čampa Khedrub (který mezitím za něj poslal na dharmoviště náhradníka) mu poradil, že by měl, co protijed na tento neduh, v kontextu Gadenlhagjamy nastřádat sto tisíc Mikcem,1 což bez prodlení vykonal. K této nevolnosti docházívalo tak, že nejprve zaznamenal jakýsi divný pocit, který se projevil v nohách a začal stoupat vzhůru, a jakmile pocit vystoupal k srdci, ztratil paměť a upadl do mdlob. Kdykoliv se, po nahromadění sta tisíc Mikcem, objevily tyto příznaky, stačilo mu odpočítat asi pětadvacet Mikcem a symptomy samy od sebe zmizely; později k jejich utišení postačovalo kolem osmi Mikcem. Poté na radu Gurua znovu nahromadil sto tisíc Mikcem, načež tyto příznaky překážek ustaly docela. Guru praví: „I když odhlédneme od všech ostatních vlivů přetvořivých sil, jež tato Mikcema má, i pro samotné utišení dočasných překážek oplývá silomocí, jež se vymyká vší představě; Učitel-Vadžradhara mi předal tuto přehlubokou metodu – i z tohoto jediného důvodu nikdy nebudu s to jeho dobrodiní oplatit.“ Vše, co jsme si zde vyložili, je jen malá ukázka toho, jaké těžkosti musel zakoušet: z obavy, že podrobné vylíčení by se nám rozrostlo do náramné záplavy slov, od jeho vypsání raději upustím.
Ačkoliv musel vést takové přísně asketické, obtížné živobytí, nikdy neklesal na duchu a nikdy nezahálel, a – jak už jsem výše vylíčil – všechny zakoušené těžkosti dokázal proměňovat ve vžívání kupení a očisty. A také – jakž praví písmo:
Šlechetní, ti toho mnoho nenaslibují,
když se však, jen nelehko, k něčemu zavážou,
podobni obrazu vrytému do kamene,
i kdyby zemřeli, od slibu neuhnou.
–, od samého počátku byl pevně a dočista rozhodnut, aniž ho k takovému rozhodnutí kdokoliv vybízel, znamenitě odejít z domova do bezdomoví a věnovat se ryzí dharmě, a protože v samém středu svého srdce choval předsevzetí uskutečnit tento cíl, předsevzetí pevné a neporušitelné jako diamant, jež žádné vnější ani vnitřní překážky neměly šanci zvrátit, obtíže, které na něj dopadaly – a že se věru na něj sypaly měrou vrchovatou –, nedokázaly způsobit, že by byť jen nepatrně uhnul a polevil ve svém naslouchání a přemýšlení. Guru vzpomíná: „Na studiích jsem vyloženě živořil; kdybych se však chtěl tomuto živoření vyhnout, musel bych se vzdát svého naslouchání a přemýšlení, a kdybych se těchto činností vzdal, můj příchod, jenž mě stál velikou námahu a pro který jsem se dávno zřekl drahé otčiny, domova a milované rodiny a putoval jsem takovou dálku, hnán touhou po jediné věci – po dharmě, by pozbyl svého smyslu a stal bych se prachobyčejným budižkničemu. ‚Nyní jsem získal lidské tělo, setkal jsem se s Vítězovým Okázáním, samému Buddhovi podobní Ctnostní Přátelé mne s velikou láskou podržují, a na velikém trůnním sídle, jež se podobá oceánu, mohu uprostřed nesmírných zástupů velikých učenců po libosti naslouchat Naukám a přemýšlet o nich – cožpak si lze vůbec představit lepší osud, což existuje někdo s ještě šťastnějším podílem? I kdybych veškerý povrch zemský prohledal křížem krážem, kde by se mi podařilo něco podobného najít?‘ Toto jsem zas a znova sám sobě připomínal a rozněcoval jsem tak v sobě nadšení, díky němuž jsem na svou tělesnou askezi úplně zapomínal nebo se pro mě stala tak nedůležitou, že jsem ji vlastně ani nevnímal, a tak mě nikdy ani nenapadlo, že bych měl dělat něco pro to, abych se jí zbavil. Stávalo-li se někdy, že jsem pod tíhou útrap přece jen trochu přílišných poklesal na mysli, znovu a znovu jsem si čítal v životopisech Dže Milarepy a Dže Congkhapy a nalézal jsem v nich nesmírnou útěchu a povzbuzení.“
Takové odhodlání a srdnatost jsou mimořádná znamení odhalující ušlechtilého člověka, jakého je možno definitivně a v pravém slova smyslu nazývat svatou bytostí: vždyť pro mně podobné obyčejné bytosti nanicovatých myslí se i nepatrné podmínečky, včetně třeba pobolívání hlavy, stávají nepřekonatelnými překážejícími okolnostmi znemožňujícími naše prťavá, snadňounká ctnostná zapojení, naše přemílání modliteb atd., a mnozí z nás, majíce za to a do světa troubíce, že jde přece o „příznivé podmínky pro dělání dharmy“, naprosto promarňují celé své životy kupčením, děláním trongčok (tj. chozením nebo ježděním do měst a vesnic za účelem provádění obřadů v rodinách atd.), büldü (sháněním a vybíráním darů a příspěvků) a jinými světskými činnostmi – proto právě nám jsou určena slova Dže Kungthangpy:
Na jedné straně to, čemu se „příznivé podmínky“ sice říká,
vede to však k odpadání od dharmové strany – vábiva,
ďáblovo toť signalizování,
na straně druhé životní styl starých světců,
malých tužeb, spokojivosti znalých,
již žili chudě, s bídou si však hlavy nelámali
a ke dvou cílů završení byli dospívali –
proto zkoumej, co pro tebe, nyní i do budoucna,
představuje větší přínos, a kde číhá větší nebezpečí!
Nejvyššího otce-gurua však takovéto mávání Márů nikdy ani na okamžik nedokázalo odlákat od jeho naslouchání a přemýšlení; zásluhou svého velikého nasazení a úsilí, s nimiž se dnem i nocí bez přerušení věnoval studiu – a stal se tak všem vzorem hodným následování – ve dvou letech úspěšně dokončil výcvik ve všech kapitolách Sumáře.
********
1Mikcema je modlitba a guru-mantra Dže Congkhapy:
„Avalókitéšvaro, veliký poklade milosti bez předmětu,
Maňdžušríghóšo, opanovateli vědoucnosti bez poskvrn,
Guhjakádhipati, všech vojsk Márů vyhlazovateli,
Congkhapo Losangu Trakpo,
koruno panditů Himavatu – Tebe vzývám.“